Pavla Melková: Chrám

Ten méně poučený se nechává vést pozůstatkem úprav z doby komunismu, které na místě bývalého hřbitova umístily mezi lípy lavičky – jako by jejich smyslem odevždy byl park – a dnešní návštěvník tak místo považuje za jakýsi veřejný rekreační prostor.

Čtěte také

Pavla Melková: Nelovíme – pozorujeme

Ten poučenější ale zjistí, že podle místní kroniky zde byl německý hřbitov, který v 70. letech 20. století rozjezdily bolševické bagry. Spolu se školou a kaplí. Prý na vztek, jako trest za zprávy v západoněmeckých médiích na téma nepéče o německé památky v bývalých Sudetech. Informace není ověřená – úlomky náhrobních kamenů rozmetaných nesmyslně daleko v loukách, které lze najít dodnes, by tomu ale nasvědčovaly.

Dnes opuštěné stromy vymezují prostor trojlodní basiliky. Jen poměr lodí je jiný, než bývá v klasické typologii chrámů: střední trakt je zde užší, boční jsou širší. Což nám mimochodem dává zakoušet možnost, že úzká hlavní loď chrámu by i na stavbách možná mohla být o to působivější. Těsné sevření blízkých vertikál kmenů – sloupů zdvihá pohled vzhůru, více připomíná tělu pozemskost a zintenzivňuje tak vzpínání k nadpozemskosti.

Čtěte také

Cena prázdnoty. Proč má v prostoru města někdy největší cenu prázdný prostor?

Žebra klenby tvoří větvoví stromů. Nebe, světlo, listy a větve vykreslují fresky. Někdy do jejich obrazů vstoupí mrak, slunce, motýl, pták. Je v nich všechno, co bývá na zdech kamenných kostelů. To, co je na nich zobrazeno explicitně, je zde abstraktní. I tady se ale postavy proplétají, paže natahují, ramena objímají, vlasy vlají, roucha se řasí. Díky větru je pohyb téměř skutečný, navíc je živý i živostí stromů a přírody a my se stáváme součástí vyobrazených příběhů.

I vstup chrámovou předsíní zde najdeme – v čele je jakousi náhodou půdorysně sevřenější čtveřice lip ve tvaru čtverce odpovídajícího rozměru. A také role vztažného bodu v krajině je podobná.

Liturgicky je primárním smyslem chrámu být místem pro setkání s Bohem. Zároveň místem, kde je toto setkání sdílené ve společenství. Charakter prostoru ale význam a podobu tohoto setkání může umocnit a dalo by se tedy říci, že smyslem chrámu je také prožitek z bytí v něm.

Čtěte také

Digitální show čerpají ze smyslových zážitků v přirozeném světě, zároveň ale dělají vše pro jeho zničení

A vrátíme-li se k chrámu ze stromů, pak vidíme, že nám může poskytnout prožitek v základu stejný, jako onen kamenný. A skrze toto poznání nás může napadat otázka: Co je tedy tím, co skutečně vytváří charakter konkrétního prostoru? Čím na nás skutečně působí? Nejsou to tedy možná v první řadě barvy, obrazy či výzdoba, ani kamenné zdivo či výmalba, ani plasticita říms a kleneb. Ty jen spolupracují. Základem jsou elementární jednoduché prostorové prvky a vztahy.

V kamenném kostele to jsou sloupy a stěny, jejich výška, rytmus a rozepjetí, vertikály a horizontály, hustota a rozlehlost. Nebo například fakt, že nesměřují donekonečna, ale zastaví je klenba – jsou tak jakýmsi přechodem mezi pozemským a nebeským. Tedy ještě jednodušeji: Základní hmoty, jejich vztah, prázdný prostor mezi nimi – a světlo.

Čtěte také

Nejpodnětnější zábava pro děti je prozkoumávání obyčejného světa

Schopnost takového oproštění se od detailů a vidění elementární vrstvy prostoru nám poskytuje obrovskou svobodu. Můžeme totiž zažít stejné prožitky i na místech prostších, v krajině nebo i ve zdánlivě obyčejné zástavbě vesnic a měst a nejsme tak závislí jen na sofistikovaně komponovaných stavbách.

A neplatí to jen pro prožitek z chrámu. Podobně můžeme nacházet velkorysost a otevřenost prostoru, které známe třeba z galerijních budov – ve starém kamenném lomu. Barokní paláce v pískových dunách, útulnou chýši v houštině lesa. Stačí umět ve vědomí oddělit vrchní vrstvy a spatřit holou podstatu prostoru.