Adam Borzič: Rituál sluneční dítě
Každý rok v tomto čase píšu o vánočních svátcích. A je to logické a prosté. Vánoce jsou každoroční rituál a rituály se z povahy věcí opakují. Už to dělá z Vánoc cosi zázračného. V našem sekulárním světě jsou jediným takto sdíleným kolektivním rituálem. Ve stejné dny děláme všichni stejné či podobné věci.
Jíme více či méně stejné pokrmy. Zdobíme si příbytky obdobným způsobem. Vánoce jsou svátek sdílení našeho lidství. At již jsme věřící či nevěřící, nebo věřící jiným způsobem – sdílíme tyto svátky jako společný dar. Můžeme je milovat, můžeme je nenávidět, můžeme se jich bát, ale jejich třpytu v této části světa sotva unikneme. V tom je jejich obrovská moc.
Čtěte také
Vánoční čas je ale současně velice křehký. Křehký jako ono betlémské miminko narozené v jesličkách. Možná, že se za odporem mnoha dnešních lidí k Vánocům rozlévá hluboká řeka smutku. V tomto archetypálním čase, kdy je oslavováno narození Boho-lidského dítěte, duchovního slunce, jež se rodí v lůně noci, je veškerá bolest světa viditelnější a hmatatelnější.
Díky vyzařování příběhu o narození slunečního dítěte, které ztělesňuje dobro na zemi, vidíme v ostřejším světle utrpení a zlo. Ostatně i v těchto slavnostních dnech budou umírat děti: v Gaze, v Ukrajině nebo v Jemenu, a na mnoha dalších místech této zraněné planety. Budou umírat děti a dospělí lidé. A také zvířata.
Čtěte také
Jsme-li citliví, dotýká se nás v čase Vánoc bolestněji zkušenost lidí bez domova, situace chudých a zadlužených, osamělých, nemocných i jinak nešťastných bytostí. Neshody, konflikty, napětí a shon prožíváme v tomto čase citelněji. A tak někdy v tom všem marasmu namíříme prst a upřeme ho rozhořčeně na svátek světla, jako by on sám byl zodpovědný za to, že v našich životech někdy převládne tma.
A Vánoce jako to právě narozené dítě se sotva mohou bránit, stávají se vždy tím, co z nich učiníme. Můžeme je zneužít, znetvořit, znesvětit jedem nenasytnosti, nenávisti a nevědomosti. Můžeme je zlehčovat či popírat, ale jen se tím paradoxně vystavujeme svitu jejich poselství. Vánoční vize nebeského míru přicházejícího na zem zjevuje povahu světa v jeho síle i zranitelnosti.
Čtěte také
Za tímto pohansko-křesťansko-sekulárním rituálem, který lze na povrchu zcela vyprázdnit, se skrývá nesmírně hluboký mýtus o spojení nebe se zemí. Ve vánočním příběhu se spolu setkává kosmická harmonie i existenční bolest života. V tomto příběhu se objevují síly božské i lidské, potkáme v něm uprchlíky, chudé lidi, laskavé pastýře, šílené tyrany, moudré mágy, poletují v něm andělé a v jeho středu září tichá Matka a její tajemné Dítě.
Právě tato fúze kosmické a dějinné dimenze činí z vánočního mýtu cosi mimořádného. Jakkoli patří tento příběh předně křesťanům, lze si jej přisvojit, ať už jsme jakékoli víry, pokud ctíme lidskost a máme srdce.
Čtěte také
Vpustíme-li do nitra ducha Vánoc, otevřeme-li se své zranitelnosti, z níž se rodí soucit, můžou nás tyto svátky obnovit. I to patří k jejich duchovnímu významu, vždyť oslavují příchod života, zrození dítěte, světlo naděje. Pro mystiky ostatně Vánoce nikdy nebyly pouhou zprávou o narození historického Ježíše. Poukazují také ke Kristu v nás – k slunečnímu Dítěti, jež se může zrodit v lidském srdci. To je mystický smysl Vánoc.
A současně je to ten nejlidštější aspekt tohoto kosmického rituálu, jehož význam si jen stěží uvědomujeme. Krista totiž rodíme v každém laskavém činu a slovu, v každém smysluplném tichu, v každé hřejivé odpovědi na bezpráví a násilí. Tak rozumím onomu příběhu, který křesťanští teologové označují mysterijním slovem Vtělení.
Čtěte také
Vtělení není možné bez těla, Kristus se rodí v těle – v našich tělech. Vtělovat Krista znamená být s druhými a pro druhé, vtělení je tedy spolubytí. Nemusíme Krista vyznávat stejným způsobem jako věřící křesťané, a přece je dobré se s tímto zakládajícím rituálem naší kultury propojit. Stačí se rozhodnout být lidmi dobré vůle a vizi Betléma vtělovat do života – nejen o svátcích.
Požehané Vánoce!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
