Markéta Pilátová: Ve vězení

Měla jsem vést dílnu kreativního psaní a povídání o literatuře pro vězně, kteří se sami snaží psát.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Starý Fordův hotel

Věznice měla vnitřní patio a v něm překrásnou zahradu. Ještě tady kvetly velké červené růže. Labyrint chodeb byl ale ledový a zdálo se mi, že i uvnitř se prohání vítr planin La Manchi.

Pak jsme vešli do knihovny. Vězni v zateplených vestách a mikinách seděli u stolu a měli všechno skvěle připravené. Otázky, své texty, mikrofon na podcast, který jsme pak měli společně nahrát.

Za zády byly police plné knih a zdálo se mi, že ty knihy vydávají světlo a teplo, kterého byla tahle místnost najednou plná.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Holčička ze známky a prezidenti

Připadalo mi, že jsem v knihovně někde na malém městě a že u stolu sedí obvyklé publikum mých dílen kreativního psaní. Z toho dojmu mě ale vytrhnul mladý muž, který před chvílí četl své verše. Vyprávěl, že je tady už patnáct let a že před tím vyrůstal v jiném nápravném zařízení. Další muž byl emigrant z Maroka, další, o kterém jsem si myslela, že je to zaměstnanec věznice, je tady kvůli finančním podvodům.

Nemluvili jsme ale o jejich osudech, mluvili jsme o psaní a o tom, co pro ně ve vězení znamenají knihy a o tom, co říkal Arnošt Lustig, a sice že „papír snese všechno”, že někdy vám tužka a papír mohou vrátit důstojnost a sebeúctu.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Jak se dělá tradice

A měla jsem pocit, že v téhle malé, útulné místnosti se pořád nějak chvěje slovo humanismus, lidskost v nelidském prostředí, které si vymysleli lidé, aby potrestali jiné lidi za jejich prohřešky, aby je tady napravili. A jsem si jistá, že ona lidskost tady byla přítomná díky knihám. Díky oněm magickým předmětům, na jejichž stránkách se odehrávají věci, které mohou kohokoli přenést kamkoli – na jiné místo, do jiné doby, do jiného světa.

A police těch ohmataných knih tvořily ono dnes tak přehnaně užívané slovo, z něhož se pomalu ale jistě stává klišé – save space – bezpečné prostředí. Tady v té malé knihovně se každý z nás cítil v bezpečí. Ze všech spadly obavy, že něco nevhodného plácnou, nebo se na něco nevhodného zeptají.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Šatnářky

V tu chvíli jsem se necítila, že bych konala kdovíjak důležité dobro. Byla jsem člověk, kterého baví psát a číst a povídala jsem si s lidmi, které baví psát a číst. Nic víc nebylo potřeba, o ničem jiném tohle setkání nebylo. Nevím, jak moji kolegové, ale já se cítila dobře. Ještě teď, když je za okny bílá mlha a stromy jsou obalené tlustou námrazou, cítím teplo těch dvou hodin strávených ve vězení.