Petr Beneš: Před cestou

Vyzkoušel jsem už mnohé taktiky. Tak se např. co nejdéle snažím tvářit, že se nic neděje. Odsouvám nutné kroky jako objednání hotelu, letenky, jízdenky, vstupenek na výstavy či do divadel co nejblíže času plánovaného odjezdu.

Čtěte také

Petr Beneš: Ledňáček v adventu

Vyhýbám se plánování tras, zakazuji si dívat se na mapy v Googlu a plánovat výlety. „Vždyť to nic není, prostě někam pojedu, do té doby je třeba pracovat a odpočívat jako obvykle!“ Jenže má duše, mé podvědomí či cosi ve mně ví moc dobře, že se něco chystá. Ví to i mé tělo, stažené v křeči, která ještě nepropuká naplno, ale protahuje se jako mládě lva chystající se ke skoku. Tuto taktiku v životě zkouším opakovaně, takže její marnost jsem si mohl už mnohokrát ověřit.

Mám i taktiku opačnou. Abych předešel tomu, že by se věci mohly vyvinout jinak, naplánuji a zajistím z následující cesty překotně, nejlépe za jednu noc, co se dá. Objednám závazně hotel, cestovní pojištění, koupím lístky na tolik akcí, že nikdy nebude možné zvládnout je ve vymezeném čase.

Čtěte také

Petr Beneš: Rozina Sebranec

Zavazuji sám sebe a své přátele k nevyhnutelnosti cesty. Jenže i tuto taktiku mám už prokouknutou. Podobá se marným pokusům snoubenců, kteří si nejsou jisti, mají-li se vzít, a tak naplánují svatbu co nejdříve, co nejdetailněji a pozvou co nejvíce lidí. „Teď už to přece nezrušíme!“ říkají si v naději, že jejich láska se dobelhá za podniknutými praktickými kroky. Podobně, jako když se manželé v krizi nerozumně rozhodnou počít další dítě nebo koupit společně dům.

A i když zajistím téměř vše, co je k dovolené potřebné a pojistím si ji přijatými kroky, jsou tu jiná nebezpečí. Především vše, co nezáleží na nás. To vnější, to „mimo“. Jsou tu přírodní katastrofy nebo třeba jen vyhlídky na tak špatné počasí, že víkend postavený na vysokohorských túrách je ohrožen. Opakované sledování dlouhodobé předpovědi počasí většinou kýženou změnu nepřinese.

Čtěte také

Petr Beneš: Doupě

A pak je tu samozřejmě naše tělo ohrožované nemocemi. Tady se úzkost může vydovádět! Je přece tak snadné něco chytit. Mé reakce se většinou rozvíjejí dvěma směry. Snažím se chránit před onemocněním, přestávám chodit do bazénu (co kdybych nastydl!), vyhýbám se velkému množství lidí, a když mezi nimi být musím, snažím se minimalizovat blízký kontakt. Jiný druh reakcí představuje panické sledování možných příznaků možných chorob. „Už je to tady!“ – fleky na kůži, bolest hlavy, křeče v žaludku!

Ve chvílích vzácné a sebetrýznivé poctivosti si přiznám, že to vše maskuje jen největší a nejméně zkrotitelný strach, strach ze sebe sama. Co když se mi na dovolenou nechce? Co když se na ni netěším tak, jak předstírám? Co když se něco podstatného změnilo ve vztazích k lidem, s nimiž mám jet?

Čtěte také

Petr Beneš: Mraky

Unese stávající podoba vztahu tak intenzivní dovolenou, tak intenzivní sdílení času s druhým člověkem? Jaké jsou to vlastně vztahy? A umím se ve svém staromládeneckém životě ještě přizpůsobit stylu jiného člověka?

Tyto starosti neurotického pražského „intelektuála“ vypadají směšně, ale věřte mi: je to dřina. Nakonec bych snad byl raději, kdyby se dovolená zrušila. A když po všech těch stresujících přípravách odjíždím, je to, jako bych kladl hlavu do oprátky. „Staň se, co se stát má!“