Petr Beneš: Mraky

„Mraky nikdy nepostavíme,“ píše Ludwig Wittgenstein. Jsou pohyblivé, dynamické, proměna je jejich podstatou. Vnímáme je vždy jako nějaký tvar; už jako děti jsme si cvičili fantazii tím, že jsme v nich rozeznávali podoby zvířat, budov, lidských tváří.

Čtěte také

Petr Beneš: Chybím na Broumovsku

Bezděky jsme se tak učili i tomu, jak nestálé je každé označení, pojmenování, rozpoznání. Že v okamžiku, kdy k němu dojde, už přestává platit. Platilo-li vůbec kdy. Než jsme tvar pozorovaný na obloze ztotožnili s něčím, co známe, vysmekl se tomu. Z kočky se protažením stala ruka, ta sevřena v pěst explodovala v načepýřenou hlávku květáku.

Pro zemi to nebylo špatné: zdálo se, že tady je vše v pořádku, kočka je kočka, karfiól je vždy rozpoznatelný k dispozici v kuchyni, rukou se můžeme pokaždé chápat předmětů kolem sebe či v ní pevně sevřít blízkou část těla jiného člověka. Svět dítěte byl nějak jasný. Nepamatuji se, že by se dítěti sevřelo hrdlo úzkostí nad proměnou oblohy. Byla jakousi cvičnou plochou pro nezávaznou hru fantazie.

Čtěte také

Petr Beneš: Na zahrádce

Podobně jako dětská říkadla či hry se změnou samohlásek ve slovech písně nevzbuzovaly nedůvěru v jazyk. Pak se náhle začal radikálně měnit vnitřní tvar dítěte a duše rychlejší než rytmický pohyb domova začala narážet na neměnnost předmětů a pojmů, na stavbu z jistot, které se nezávazně a zábavně mohly rozpohybovat jen pojmenováním tvarů oblaků.

A nepomohlo, že v kraji za zrcadly existovala nekonečná možnost kombinací pevných tvarů a slov. Nešlo o kombinaci známého a nalezení vhodnější varianty prostoru. Ruka, měnící se na nebi v kočičí tlapku v protáhlém gestu vypouštějící krátce předtím lapenou šedou myš, náhle více odpovídala tomu, jak se dítě cítilo. Její podstatou je tvar, který nelpí na podobě. V té době dítě přestalo bavit rozlišovat v mracích zvířata a předměty, podobně jako mu připadalo trapné, když mělo ve skalách ztotožnit popis na ceduli s tvarem skály – Žába, Spící mnich.

Čtěte také

Petr Beneš: Báječní muži na silných strojích

Dítě se učilo vnímat tvar bez přibližnosti, sám o sobě. (Pravda ještě bylo třeba překonat romantickou epizodu se ztotožňováním mraků s náladou, která je ale spíše jen přechodnou recidivou nemoci.) Stále ještě ale vnímalo mraky ve vztahu k sobě. Věčné dítě. Možná ho při pohledu na nebe ještě někdy pošetile napadlo: „Můj mrak, mé nebe.“ Hledalo, a nevědělo, že hledání je manipulativní, předsudečné, urputně utkvělé. Což neumíš jít do polí, aniž bys muselo  v nazrání obilí ke žni rozpoznat svou pomíjivost, do lesa, aniž bys v pryskyřici cítilo nostalgii rozchodu, k vodopádu, aniž bys vnímalo slávu Boží?

…

Malířka není dítě. Rodí se únavou, opuštěním. Je prázdná poztrácením hotových tvarů. Je silná slabostí, která chrání před projekty, plány a předbíháním. Potřebuje nějak ztratit fantazii, ne ji stále více vybuzovat. Je schopná nejprve jen plochy vzniklé ubýváním. (Snoubenka se už nahledala!) Potom klade čáru, snad tak jako filosof klade počáteční bod rozmýšlení.

Čtěte také

Petr Beneš: Májová úvaha o lásce

Nepřeháním? Vždyť malířka přece sleduje tvar mraku, stín, který vrhá, vždyť přece vidí podobu oblaku s rozčechranou korunou borovice či protáhlým hřbetem hor! Tak si tu stůj, tvrdohlavý diváku, a hledej si podobnosti. A pak si s úlevou řekni: „Už to vidím! Takže hotovo. Povedlo se: kočka je kočka, pole je pole. (Krásné, širé, životodárné, Boží.)“ Zastavili jsme pohyb, obraz se ustálil. Ztratili jsme ale smysl mraků!

Teprve až se napínaná a didakticky drezírovaná fantazie unaví, až se vrátí na kazatelny a za katedry obdivné výkřiky o prostotě a skromnosti a bohaté všednosti a kráse běžných okamžiků, až bude ticho, všimneme si čáry jako čáry (mraku jako mraku).

Soustředěná pozornost na věc tak, jak je, je láska. Tvary z ní vzniklé jsou nepředvídatelné, nikoli však libovolné.