Petr Beneš: Báječní muži na silných strojích

Čeho si ve společnosti skutečně vážíme? Nakolik jsme schopni ocenit ty, kdo se obětavě věnují své práci? Je smutné, kolik lidí, politiků, ale třeba i umělců boduje mezi lidmi, kteří jsou na rozdíl od nich chudí a opomíjení, vytahováním se majetkem, mocí, hrubostí a nekorektností.

Čtěte také

Petr Beneš: Májová úvaha o lásce

Mladí muži prý byli nedávno natolik okouzleni úspěšnými chlapy, že jim ve volbách dali víc hlasů, než se čekalo. (Mnozí staří zase hrdě volili zastánce spalovaného uhelného světa.) Ty mladé kluky snad s trochou soucitu chápu. Za ty, kdo mazaně kalkulují s jejich hlasy, se stydím.

Vyrůstal jsem o trochu dříve než někteří dnešní marketingově úspěšní nostalgici. Ani o autu, ani o domu jsem nesnil. Navíc, kdybych snil, asi bych skončil v depresi, neboť získat je nebylo nijak snadné. Pokud si pamatuji, chtěl jsem se stát učitelem, vyznat se v literatuře, v nejsmělejších představách jsem viděl sám sebe jako úspěšného herce či módního návrháře. Sex určitě nebyl zdrojem hrdosti a manifestací síly, spíše oblastí ustavičných mindráků.

Čtěte také

Petr Beneš: Čejky v mrazu

Silné vzory, záporné či kladné, mě odpuzovaly. Proto dodnes nemám rád Foglara. Myslím si, že celý ten cirkus okolo potřeby mužských vzorů je spíše výrazem sebepotvrzování mužů, kteří kromě mužství nic moc nemají. Je to vlastně docela jednoduché nabízet jako vývozní artikl něco, na čem nemám žádnou zásluhu kromě pravidelné údržby. Už Robert Musil věděl, že podobně se oceňují závodní koně.

Jako kluka mě ani nenapadlo žasnout nad fotbalistou, který vydělává peníze, jejichž sumu můj rozum prostě nebere. Připadalo mi to už tenkrát vrcholně nespravedlivé. A směšné. Jako celý ten cirkus kolem mužství, síly, byznysu, drahých aut a drsného balení žen. Dělal jsem jistě i mnoho špatných věcí, moc jsem životu nerozuměl a neměl jsem nikoho, kdo by mě nějak intelektuálně do světa uváděl. Hrát si z legrace na nácka by mě ale bývalo nenapadlo ani náhodou. A věděl jsem, že jsou věci, které se nedělají ani v opilosti, třeba hajlování nebo sex bez konsensu.

Čtěte také

Petr Beneš: Se zavřenýma očima

Sbíral jsem cokoliv, ale hlava mi nebere, proč bych se měl obklopovat třeba zbraněmi. Zdá se mi, že máme úplně jiný problém než ztrátu identity muže. Tím problémem je, že jako usilování hodné a uznávané představujeme hodnoty, které bychom i bez velkého vzdělání a reflexe měli nazvat buranskými, že z lotra, podvodníka, sukničkáře, hulváta, nedovzdělance a hromady svalů děláme představitele zdravého rozumu, normálních hodnot, nekorektního disidenta a obránce ohroženého mužství. 

Jako člověk, který vyrůstal zrzavý, pihovatý, beze svalů a sportovních dovedností, se zmatenou identitou (za což vše jsem dnes neskonale vděčný), nechápu, co je špatného na korektnosti, která se prostě slušně vyjadřuje o druhých, neuráží, nemanipuluje. Kdo se bez sexistických nadávek a přiblblých xenofobních vtipů neumí vyjadřovat zajímavě a osobitě, asi nemá moc co nabídnout. A kdo se bere jako muž smrtelně vážně, je směšný.

Čtěte také

Petr Beneš: Co je moc, to je moc

Představuji si vedle těch motoristů na silných strojích, sebevědomých chlapáků, na svůj zlozvyk hrdých a zákazy pohrdajících kuřáků a jasně vyhraněných maskulinních svůdců třeba Franze Kafku. A je mi do smíchu. Když jsem poznal jeho život a dílo, byl jsem chvíli opravdu šťastný.

V posledním čísle měsíčníku Host uvažuje Klára Vlasáková o důstojnosti obětí ve filmovém zpracování. Zmiňuje mj. film She Said o obětech sexuálního predátora producenta Harveyho Weinsteina. Na rozdíl od obětí je ve filmu představitel predátora „snímán jen zezadu a zřídka. Jako postava, která si zaslouží už nebýt viděna.“