Petr Beneš: Čejky v mrazu
Vrátila se zima. Vtrhla do léta, které se předtím z budoucnosti nemístně nacpalo do doby určené jaru. Rozkvetlo, co mohlo; od petrklíčů k pivoňkám. Setřely se rozdíly mezi měsíci. Teď to vše udiveně stojí v tuhém vzduchu zimy. Pro mnohé květy je to první setkání s ní. Potkalo se, co se potkat nemělo.
Vytvořily se zvláštní obrazy. Březnové květy pod rozkvetlými šeříky. Teď všichni čekají na spravedlivou smrt. Mráz je hrozí pokosit zcela demokraticky.
Čtěte také
Krajina kolem jihočeské Březnice, kde jsem nedávno strávil dva dny, je svítivě zelená. Podle Nietzscheho Řekové viděli přírodu jinak barevnou než my, byli prý slepí pro modř a zeleň, barvy nejméně lidské, nejvíce odcizující přírodu kultuře. Pravda, nebe je teď opravdu modré až studeně, louky a lesy zelené až příliš. Jako by chlad ty barvy naostřil, zbavil je prostupujících se odstínů. Jako by i po mně chtěl, abych zde byl zřetelný, tedy odlišený, nezapojený do přírody, schoulený do svého tepla.
Nevím, jak se cítí chladnokrevní živočichové, ale připadá mi, že musejí být nějak víc spojeni s přírodou, že to naše vnitřní teplo, které si s sebou neseme všude, nás činí na okolí méně závislými, že jsme vlastně takové malé, aspoň podmínečně samostatné domky, v nichž se tulí či převalují vzpomínky, představy, myšlenky. Zároveň jsme tak ale také méně bezprostřední, samozřejmí.
Čtěte také
Už dlouho přemýšlím o tom, že všechny ty techniky meditace, mindfulness a splynutí s okamžikem a přírodou sice reagují na situaci člověka atakovaného přemírou podnětů, ale míjejí se nějak právě s tím lidským. Myslím, že nejlepší soustředění, které navíc může mít dlouhodobé účinky a pozitivní vliv i na naše okolí, je uklidit si v sobě.
Mé výlety krajinou mají své tempo a strukturu. Zprvu bývám okouzlen, vnímám okolí, raduji se z barev, tvarů, zvědavě pozoruji zvířata, jejichž cesty se protínají s těmi mými. Zhruba po hodině rychlé chůze začínám poprvé vnímat únavu a rozum už nestačí obrazy přírody a souběžné přemýšlení koordinovat a třídit. Nastává fáze rozladění. I kdyby kolem mě byla krajina jakkoli vábivá, v hlavě se mi beze skladu vynořují nepříjemné pocity, myšlenky, vzpomínky. Únava mi je nedovolí cenzurovat ani krotit.
Čtěte také
Teprve potom nastává fáze, kvůli které vlastně chodím, dostanu se totiž do jakéhosi bezděčně rovnoměrného tempa, hlava je vyvětraná, neprožívám žádné extáze ani nepohodlí a prostě jdu a jsem schopen podle rytmu chůze a tvaru cesty formulovat své myšlenky. Je to jakési čisté přemýšlení, nerozdírá, necyklí se v kruhu. Krajina a mysl jdou teď souběžně. Nemusím si říkat, co krásného vidím, ani se vracet od zběsilých myšlenek do okolního prostředí. Necháme se navzájem být. Je to jako v lásce. Nemusíme o ní přece neustále mluvit, ba ani si ji uvědomovat.
Jedině ptáci narušují respektující souběžnost obou světů. Rychlostí myšlenky objeví se a mizí. V jejich světě jsem cizí a nesamozřejmý. Pozemští plazivci a chodci jsou nějak mými spoluobyvateli. Přinejmenším kapličky, křížky, obrázky svatých na stromech naznačují, že do krajiny patřím stejně jako oni. Proto také nedokážu mít strach z medvěda nebo vlka. Jsme jednoho rodu. Víme své. I my splašeně pobíháme, ocitneme-li se někde, kde to neznáme, a potkáme-li někoho, koho tam nečekáme! I my se v panice snažíme utéct před tím, čemu nerozumíme, a ceníme zuby, když jsme zahnáni do kouta.
Čtěte také
Ptáci s námi sice také sdílejí společný prostor, stromy, keře, louky, ale pohybují se s lehkostí i tam, kde nám to jde jen za použití techniky. Mrtvý pták, odsouzený ležet na zemi, na mě vždy působí intenzívněji než mrtvý pozemšťan. Mrtvý pták je opuštěnější. Ztratil svůj prostor, nebo aspoň jeho významnou část.
Když jsem se vracel do města, těsně vedle louky s fotovoltaickou elektrárnou a nějaké firemní haly zaslechl jsem kvílivý zvuk, který jsem tak dobře znal z dětství a už dlouho, dlouho neslyšel. To se do kraje vrátily čejky. Jako se šeřík setkal v podivném jaru s podléškou, setkalo se moje dětství s přítomností. Přijde teď mráz?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
