Petr Beneš: Co je moc, to je moc

Zvlášť má-li to ze stromu současně pozorovat šibalská opice, která zrovna nakousla šťavnatý plod a dělí se o něj s bizarním živočichem, jehož jméno jsem přeslechl. Připouštím, že k té situaci došlo, že účastníci (snad) nebyli vybírání castingem a nejednali podle scénáře. (Mimochodem, nejlépe hrál obrovitý čáp. Zvedal nohy jako tanečnice z Moulin Rouge, jen velmi, velmi zpomaleně, a k tomu klátil hlavou s výrazným zobákem jako slon chobotem.)

Čtěte také

Petr Beneš: Rozhovor s umělou inteligencí

Je otázkou, nakolik reálný je záběr, na nějž se čeká hodiny či dny, který je do detailu připraven dlouhodobým předchůdným pozorováním jednotlivých účinkujících, natož když je pak ve střižně bezprostředně spojen třeba s výjevem hrajících si kapybar, laškovně po sobě cákajících vodou, v níž se k nim téměř nepostřehnutelně jako okoralý kmen přisouvá starý kajman.

V důsledku mi podobné pořady jako každá reality show sníží už tak celoživotně dost mizivé sebevědomí. Ano, tam jsem také nebyl! Nejdál jsem se dostal na poloostrov Chalkidiki. V průvodci psali, že v jedné zátoce se tam občas objeví supi; propil jsem tedy na zahrádce tamní taverny nemálo peněz, abych viděl jen vrabce proplétající se pod stoly. A i těch bylo podstatně méně než jejich kolegů ve vídeňské Burggarten, kde za méně peněz předvádějí podstatně víc: rychlým úletem kradou hostům od huby sousto štrúdlu, právě když se je do ní chystají vložit.

Čtěte také

Petr Beneš: O vrápencích a vodních slavnostech

Přesto jsem nedávno do pasti přírodopisných dokumentů znovu spadl. Náhodou jsem přepnul na vzdělávací stanici. Rozestřela se přede mnou brazilská krajina plná močálů, řek, potoků, jezer, tůní, kanálů, lagun – a občas ostrovů země. Na nich jako na arše Noemově plula tou vodnatou zemí roztodivná zvířata a docházelo tam k podivuhodným setkáním.  Přes všechnu bizarnost vypadalo to, že tam vše funguje, že to má plán, že to do sebe podivuhodně zapadá.

A i z titulu své profese jsem byl v pokušení chválit Hospodina za vlnící se roury anakond, skvrnité kombinézy jaguárů, nebeskou modř papoušků, štíhlé nožky jelenců, kteří se nevím proč rozhodli pást v bahně a na každém kroku se propadat. Nikdy jsem moc neuměl vnímat Pána Boha ze stvoření.

Čtěte také

Petr Beneš: V kostele

Za každým svěžím vodopádem nemusím vidět jeho ruku, jako by ten nebohý útvar sloužil jen k potvrzení Boží existence. Bujnost brazilské vegetace a zvířeny ale i mě dostala do jakéhosi rauše. Jak je to promyšleno! Jak dovedně je zařízeno, kdo má žrát koho! Dokonce i tvary zubů, čenichů, drápů, krků, zobáků jsou tomu přizpůsobeny!

Tak například mravenečník. Pohybuje se po pevnině mezi vodami jako ilustrace od Adolfa Borna, na zadku ozdobený ocasem ve tvaru paraplete. Díky své úzké hlavě, protaženému čenichu a dlouhému lepkavému jazyku vyluxuje denně tisíce termitů. Pak ale do mé extáze, vyvolané iluzívním návratem k přírodě, zákeřně pronikla kultura, a to ve své nejnebezpečnější podobě.

Čtěte také

Petr Beneš: Rorýsi

Nietzsche! V Ranních červáncích uvažuje o tom, zda orgán zraku byl vytvarován z potřeby vidění anebo zda tu nejdříve nebyl ten zvláštní, složitý útvar a teprve potom se hledalo, co s ním. Co když tu není žádný přímý účel? Opravdu museli termiti vzniknout proto, aby se nažral mravenečník? Co je na tom logického? Snad fakt, že na každého se najde někdo, kdo ho sežere? Jde tedy vlastně o to spotřebovat svět? Tak jako vždy se systém, plán, rozvrh překlopil v absurditu, právě když dosáhl nejvyššího stupně organizace.

Kajícně se přiznávám, že, uvažuje takto, dopustil jsem se na přírodě neodpustitelné kulturní apropriace, použil jsem ji pro své účely. A uznávám, že jako takový tam nemám co dělat. Zpátky ke knize!