Martin Bedřich: Srdce hmoty
„Pod vlivem své matky jsem velmi miloval „Ježíška“. Mé pravé „já“ však bylo ve skutečnosti jinde. Aby si toho někdo skutečně všiml, musel by mě pozorovat, když jsem se – vždy tajně a beze slova, aniž mě vůbec napadlo, že bych o tom mohl někomu říci – hroužil do rozjímání, vlastnění, vychutnávání existence svého „Boha ze železa“. Ano, skutečně, ze železa.
A stále ještě vidím neobyčejně ostře řady svých „model“. Na venkově to byl klíč od pluhu, který jsem pečlivě ukrýval v jednom koutě dvora. Ve městě jsem si přivlastnil šestihrannou kovovou hlavici výztužného sloupu, vystupující v úrovni podlahy ve školce. Později několik úlomků ze šrapnelů. (…)
Čtěte také
A proč tedy železo? A proč zrovna takový kus železa (potřeboval jsem, aby byl co možná nejtlustší a nejmasivnější), ne-li kvůli mé dětské zkušenosti, že nic na světě není tvrdší, těžší, odolnější, trvanlivější než tato úžasná substance zachycená v té nejplnější možné podobě.“
Tato slova o fascinaci konzistencí, hutností a tíhou čehosi masivního, hmotného a hmatatelného napsal Pierre Teilhard de Chardin, francouzský přírodovědec, geolog, paleontolog, filozof – a také jezuita, kněz a mystik.
Sebrané spisy tohoto pozoruhodného a mimořádného myslitele 20. století začaly vycházet česky díky vytrvalé aktivitě Františky Jirousové a citovaná slova pocházejí ze 13. svazku, z dílka Srdce hmoty, které napsal koncem svého života v roce 1950.
Čtěte také
Teilhard nahlížel materiální a duchovní svět jako zásadním způsobem propojené a vyvíjející se ve velkolepé kosmické vizi ke společnému cíli. Kvůli radikální neobvyklosti svého myšlení měl proto po celý život církevní zákaz veřejně své názory publikovat. Byl znám jako špičkový exaktní vědec, ale jeho křesťanská mystika hmoty a jejího směřování zůstávala skrytá a veřejnost se s ní seznámila až po jeho smrti. Teilhardovy texty z konce života nicméně ukazují ještě něco víc. Jsou mimo jiné svědectvím o výjimečné integritě tohoto myslitele.
Co to vlastně je, co napříč životem propojuje intuici dítěte a bilancování zralého muže? Odkazování se na dětské prožívání není v jeho případě efektní konstrukce vlastního obrazu. Je to spíš součást permanentní sebereflexe, neustálého promýšlení sebe a svého díla, které se zároveň stává vnitřním pojivem života.
Čtěte také
V jiném pozdním textu si de Chardin povzdechne: „Jak je možné, že když se rozhlédnu kolem sebe, stále celý unesený tím, co se mi zjevilo, zjišťuji, že jsem téměř jediný svého druhu, jediný, kdo uviděl? A že když se mě ptají, nedokážu jmenovat ani jediného autora, ani jediné dílo, kde by byla jasně vyjádřena ta úžasná myšlenka, která pro můj pohled všechno proměnila? (…)
Nejsem nakonec jen hříčkou vnitřního přeludu?
Na to se často ptám sám sebe.
Pokaždé však, když začnu pochybovat, se z hloubi mého nitra zvednou tři po sobě jdoucí vlny důkazů a smetou z mé mysli pomýlený strach.“
To napsal francouzský myslitel pár dní před smrtí. Ne proto, aby se ješitně ubezpečoval o své pravdě, ale aby do poslední chvíle prožíval dynamiku svého hledání, pochybování a poznávání pravdy, které začaly tak záhy.
Čtěte také
Malý chlapec svírající v dlani těžký kovový šrapnel jako tajemnou kondenzaci vesmírných sil, nosič raněných během první světové války, vyznamenaný za chrabrost, jezuita projíždějící na mule samotou čínské pouště Ordos a meditující nad geologickými a evolučními procesy světa, špičkový akademik, který musí (vesměs marně) před církevní komisí obhajovat svou pravověrnost – to vše je propojeno, mnohokrát přetaveno a znovu vykrystalizováno, nikoli bez bolesti, v osobnosti, která nepřestává fascinovat a inspirovat.
I v očekávání blížícího se nového roku nám napovídá, že se svět netočí v bláznivém kruhu, ale možná spíš směřuje k nějakému tajemnému Cíli. To samo o sobě nemusí nic znamenat, dokud se sami nevydáme na cestu, pokud se sami nenecháme touto cestou proměnit, pokud v hmotě, která nás obklopuje, neuslyšíme bít její srdce.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
