Petr Beneš: Chybím na Broumovsku
Už dva dny chybím na Broumovsku. Skončila má pravidelná dvoutýdenní dovolená. Možná je troufalé tvrdit, že na Broumovsku chybím, ještě troufalejší by bylo předpokládat, že chybím Broumovsku. Nejsem skála, nejsem chladivá roklina, nejsem ladně zaoblená louka ani protažený horský hřbet.
Nejsem už vůbec tak skromný, abych byl místem, které se dává k dispozici horizontu, abych nechal na lemu svého života vyniknout něčemu jinému, jako to Broumovsko umožňuje Krkonošům, Orlickým horám či horám Stolovým.
Čtěte také
Mé posouvání se po kamenech a svazích je lopotné a pomíjivé, a nic po něm nezůstane. Nejsem kaple, kamenný kříž, socha světce s hvězdami u hlavy, které tu v geniální souhře vystupují z přírody. Nejsem sokolem, výrem, nejsem rysem. A nejsem ani vlkem. Ten teď hraje o to, zda sem patří, nebo je přivandrovalcem. Vzato časově, kdo jiný by sem patřil? Byl tu před člověkem.
Jenže z pozorování šíření invazivních druhů v přírodě i z lidských dějin víme, že být někde před někým vůbec nemusí znamenat, že mě tam nechají. Poctivě vzato Broumovsku nechybím. Dva týdny v roce nedávají žádné právo pokládat se za místního. Navíc, na Broumovsku odpočívám, nic tu netvořím, nic kromě snad ne velké ekologické stopy. Nenavazuji tu přátelství. Naopak vyhýbám se i setkání s milými lidmi, kteří tady a v širším okolí na obou částech hranice provozují obdivuhodné aktivity kulturní i ekologické.
Čtěte také
Určitě se sem už nepřižením a velmi pravděpodobně ani z Prahy natrvalo nepřesunu. Případný pocit chybění je tedy spíše výrazem velikášství. Jenže přece tomu není tak, že když někam přibudu, prostor se nějak otevře, přijme mě a potom mě zase propustí a zavře se, aniž by cokoli scházelo? Lépe to chápu ze své strany: snad jsem Broumovsko nevyplivnul, nevyloučil, snad jím jsem navždy kontaminovaný, aspoň ve vzpomínkách, v obrazech.
V sympatické galerii v broumovském klášterním parku je po celé letošní léto skvělá výstava obrazů a jednoho prostorového objektu Michala Škody nazvaná právě Chybění. Mé osobní otázky chybění někde či přibývání někam jsou tu zpracovány čistou formou, v základních tvarech a jejich vztazích, ve čtvercích či obdélnících, prostřednictvím výmluvného kontrastu černé a bílé barvy a skrze členění prostoru přímými liniemi, v dialogu vnějšku a vnitřku umožněném mj. využitím rámování. Spíše než abstrakce je to odhalení základní struktury prostoru. Když kůrovec pomohl odkrýt těla okolních skal a kamenů, vystoupily jako kostra kraje podobné základní tvary.
Čtěte také
Obrazy a objekty jsou skvěle nainstalovány v prázdném, čistém, bílém prostoru s výhledy do parku a na barokní architekturu. I barokní vlnění a chvění, kde se hra na chybění a zůstávání rozrůstá do labyrintu a naléhavé tázání po přítomnosti či absenci smyslu se dotýká i přítomnosti či chybění Boha, je jen rozhýbáním základních tvarů a možností. Nejde tu ale o nezávaznou hru s tvary, o závrať vzbuzující kombinatoriku. Škodova díla jsou pro mne i eticky silná. Buď někde jsem, nebo ne. Chybět mohu jen tam, kde jsem, ne tam, kde se nezávazně potuluji.
Já Broumovsku určitě nechybím. Zato mu stále chybí tisíce Němců vysunutých z tvaru zdejší krajiny po válce.
Čtěte také
Před budovou galerie je o stěnu opřené dílo Davida Turečka Membrána. Je to také pravoúhlý objekt, obdélník postavený na kratší stranu. Kůže z betonu je připevněna k síťovině podobné obvazu, uprostřed je rána, vyhřezá z ní stříbrná tkáň lemovaná zmuchlaným černým igelitem. Tkáň je roztržena. Bolest ruší čistotu tvaru, umožňuje prostupnost. Hranice bolí. Chybí tu zacelení. Nacpat zpět to, co vyhřezlo, nejde.
Chybění je naléhavým způsobem přítomnosti.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
