Petr Beneš: Ledňáček v adventu

I když teď vím, že uvnitř jsem na tomto místě od prvního zjevení létající krásy vždy doufal, že se objeví znovu. Nevypočitatelný; aspoň já totiž nevím, na co by se ledňáček dal nalákat.

Čtěte také

Petr Beneš: Rozina Sebranec

Ale to místo pro mne celé ty roky bylo místem obdařeným možností ptáka. Když se neobjevoval, nepociťoval jsem zklamání, nepřicházel jsem ho na toto místo lovit. Ani jsem na něj nečekal. Prostě jsem věděl, že tu byl, nemohl jsem vědět, zda tu stále ještě je, ale doufal jsem, že se jednou znovu objeví.

Ledňáček jako možnost mi stačil. Nebyla to fantazie, ani přání, viděl jsem a věděl jsem, že je. Přičemž to „věděl“ nebylo dáno poučením z atlasů ptáků, že na podobných místech tito ptáci žijí, ale osobní zkušeností. Kdyby se mě před tím prvním setkáním někdo zeptal: „Věříš, že se zde vyskytují ledňáčci?“ asi bych, přece jen trochu vzdělán v ornitologii, řekl: „Ano, věřím,“ aniž bych od toho pro sebe něco konkrétního očekával. „Obecně věřím, protože prostředí odpovídá tomu, které podle učebnic tomuto ptáku vyhovuje.“

Čtěte také

Petr Beneš: Doupě

Kdyby se mě po zjevení někdo zeptal: „Věříš, že tu jsou ledňáčci?“ musel bych říci: „Nevěřím, vím to. Já jsem ho viděl!“ „A dává ti tvé poznání jistotu, že ho znovu uvidíš?“

„V žádném případě. Vím, že tu je, a věřím, že ho uvidím! Prosím, nezaměňuj ty dvě roviny! Kdybych věděl, že ho určitě znovu uvidím, tvrdil bych něco, co přece nemohu zaručit. Nehodlám tu stát dlouhé hodiny a celé dny, to by mi úplně zničilo dojem, který ve mně setkání vyvolalo. Na překvapení se nečíhá. A pokud ano, vlastně to není překvapení, ale lidský kalkul. Vím, že tu je, a věřím, že se může zjevit. Víra mi stačí. To místo pro mne už nikdy nebude nezajímavým kusem potoka pod provizorním mostem, místem přechodu jinam (třeba k hrobu J. J. Ryby). Bude to navždy místo zajímavé, bohaté tím krásným ptákem. Navždy to bude místo obdarování, které není jen minulostí.“

Čtěte také

Petr Beneš: Mraky

Přece jen mi to ale nedalo a tu bezprostřední radost z nového setkání jsem chtěl ještě prohloubit reflexí. Ledňáček ve mně vyvolal emoci úžasu, vděčnosti, a protože mi bylo smutno, i útěchy. Takřka přímo, bez složité úvahy jsem cítil i pocit úcty k životu, chuť žít a zvědavost na krásu. Ale tak mimořádný zjev přece musí i v dějinách kultury být znamením, které odkazuje až za bezprostřední prožitek. Pátral jsem po tom tedy. A skutečně: ledňáček je chápán a ve výtvarném umění užíván jako symbol krásy, půvabu a hlavně klidu, pokoje. V tohoto ptáka proměněná dcera antického Boha větru kladla prý v zimě svá vajíčka na hladinu oceánu a ta se v ty dny zklidnila a utišila.

Souhlasím, symboly totiž vycházejí z tisícileté zkušenosti. I já jsem při spatření té krásy pocítil pokoj. Ten pokoj však neznamená chvilkovou pauzu, zapomenutí. Zůstává ve vzpomínce a tkví v naději. Vím, zní to možná příliš prostě, snad didakticky, ale já to tak vnímám: Každé místo může vydat smysl, krásu, každý člověk v sobě má možnost dobra a krásy. I já ji v sobě tedy mám. A ta možnost jednou „vyletí“, uskuteční se, nezůstane jen věřená a tušená, vyjde ze skrytu, když bychom ji nejméně čekali.