Kristina Žantovská: Teď to píchne

„V souladu s uměleckým záměrem se v inscenaci kouří cigarety. Všechna gesta jsou součástí inscenace a nevyjadřují skutečné názory tvůrců.“

Čtěte také

Kristina Žantovská: Jenom se dívat

„To myslí vážně?“ zeptal se mě. Neměla jsem rychlou a pádnou odpověď. Chtělo se mi říct, toho si nevšímej, divadlo se předem jistí, kdyby se ozval nějaký rozhořčený divák.

„Divadlo přece odjakživa hrálo příběhy, které nevyjadřovaly názory tvůrců“, pokračoval. „Nikoho něco takové ani nenapadlo. Co to jako má být?“

Z čeho by měl být vlastně divák rozhořčený, ptám se sama sebe. Přeci žádnou myslící bytost nemůže napadnout, že by se herec ztotožnil s postavou z některé ze Shakespearových tragédií, která „má na rukou krev“? Ne-li antických tragédií.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Ach, Kowalski!

Tehdy ale mělo divadlo očistnou roli. Předvádění příběhu na scéně živými herci a veřejně sdílené prožívání zla a z něho plynoucích tragických situací nabízelo divákům katarzi. Úlevu a osvobození od vnitřních strachů, úzkostí a obav. Očistit se od zla jeho zpodobením. Dnes nás takové obrazy na scéně mohou ohrozit a vykolejit? Vždyť je to divadlo!

Film dovoluje leccos, plátno chrání jako bakelitový štít chrání policajta. V divadle je bezprostřední živý kontakt, paradoxně ten, kvůli kterému se do divadla chodí, svým způsobem ohrožující. Ale pořád je to divadlo a ne realita. Pokud se hranice mezi nimi úplně smažou, můžeme divadlo zavřít. A pokud bude to, co se odehrává na prknech, přijatelné/myslitelné jenom, když to bude splňovat lidskoprávní narativ, ke kterému jsme se ve 21. století vyvinuli.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji

Nic z toho, co lidstvo děsí od nepaměti, sice nezmizelo, jenom to překryjeme naší vyspělou humánností. A pokud se s ní neshoduje, raději to vymažeme.

V tomhle smyslu není ani humor bezpečnou zónou, i když poptávka po kusech zábavných a k uchechtání, je velká. (Ani takové se ale nepodaří často.) Očekává se však humor „laskavý“. Z laskavosti se stala nejen fráze, ale i jakási naše národní výlučnost. Obránce korektnosti a „lidskosti“ snadno vykřikne: z tohohle si přeci dělat legraci nemůžete! Můžeme, vždyť je to komedie – a její očistná role je právě v tom, že vážné převrací do směšného, život a jeho prožívání odlehčuje. Čím víc, tím líp.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Burneši

Umělecká svoboda je v ohrožení, pokud se budeme bát a dopředu spekulovat o tom, koho všeho by naše předvádění mohlo urazit nebo mu snad způsobit trauma. Napadnutelné je dnes všechno, co se protiví obecné představě o naší vyspělé, civilizované, lidskoprávní společnosti. Jaký to blud!

Zacházíme se sebou, jako bychom byli ještě nedospělí a pro život mentálně nevybavení. Infantilní přístup a jednání se už stává normou i v nejrůznějších každodenních situacích, třeba když mi sestra v laboratoři chce nabrat krev. Než jehlu přiloží k žíle, upozorní mě: Teď to píchne. Hm… Nevšimla si, že už nejsem dítě.