Kristina Žantovská: Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji

Polské divadlo Stefana Žeromského z Kielce uzavřelo letošní divadelní festival v Plzni představením, které vyvolalo protichůdné reakce a ukázalo, že spoluprožívat umírání na jevišti je stále pro mnohé z nás doslova nepřijatelné.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Burneši

Autor inscenace, Mateus Pakula, v jedné osobě autor knihy, následné dramatizace a režie, téma představení dokonale obsáhl v titulu: Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji.

Pakula vypráví příběh svého otce, který onemocněl rakovinou slinivky. Nemoc se zhoršuje, bolest zvyšuje – pokusy o léčbu jsou čím dál neúčinnější, stejně jako pokusy bolest zmírnit.

Týden za týdnem s rodinou procházíme větším a větším utrpením. Až do chvíle, kdy otec poprosí syna, aby mu pomohl odejít, a staví ho tím před strašlivé dilema. Zabít vlastního otce?

Čtěte také

Kristina Žantovská: Osobní rozhodnutí

Ale jaký smysl má bolest a utrpení vedoucí jen k jediném konci, ke smrti? Má být člověk věrný božím přikázáním nebo etice, zakazující sáhnout na lidský život, přestože už nedává žádný smysl? Může být porušení božích zákonů větším proviněním než celoživotní pocit viny, že jsme nedokázali pomoci trpícímu člověku odejít z tohoto světa a ukončit jeho bolest? To není hřích proti lidskosti?

Náplasti morfinu nejsou dost silné, aby to vyřešily. Nastupuje paliativní péče, která nedokáže téměř nic. Je horší, než když se o nemocného starají doma jeho blízcí. Autor dokumentuje fáze nemoci s detaily ponižujícími nemocného i všechny kolem něho. Nevyhýbá se jim, diváky nešetří. Lidské tělo, když se rozpadá, nemá žádnou důstojnost.

Pakula nechá pět herců příběh více méně odvyprávět, nic nehrají, nepředstírají emoce, ani je neukrývají za jevištní metafory. Na scéně mají k dispozici jen židle a za zády tobogán, jaké bývají na koupalištích. Hadovitá dutá roura je na jevišti jediný estetizující prvek. Když se nasvítí a zabarví, má téměř astrální rozměr. Když se na ni promítá mihotání různých tvarů a částic evokuje orgány uvnitř našeho těla.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Nestalo se vůbec nic

Tobogánem sklouzává na jeviště herec, který znázorňuje několik okrajových postav. Tenhle pohyb mu dovoluje stylizovat a mírně své postavy karikovat. Přiznal, že bylo pro něho velkou výzvou, aby nepřestřelil – pro diváky to byly naopak momenty odlehčení, neboť se bylo čemu i zasmát. A herec nepřestřelil.

Tak výrazově a scénicky „ukázněné“ představení jsem dlouho neviděla. Proporce slova, herecké dikce, délka představení, zapojení hudby a světla, všechno bylo v dokonalé souhře. Díky brilantní sevřené formě vytvořilo představení bezpečný prostor, aby se v tom těžkém tématu divák neutopil. Přesto měli mnozí pocit, že je autor a herci emočně vydírají, ždímají z nich soucit a lidskou účast.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Strom na dřeváky

Tomu jsme odvykli. Zapomněli jsme, že divadlo od antiky poskytovalo prožitím věcí strašných a tragických očistnou katarzi. Nemohu ani nechci mluvit za jiné, ale jsem přesvědčená, že mluvit o vážných a podstatných věcech namísto řešení pseudoproblémů, kterými se v udivující míře zabývá současné divadlo, má hluboký a ozdravný význam.

V Polsku, kde katolická víra stále ovlivňuje myšlení a životy převážné většiny lidí, kde je téma eutanázie stále tabu a paliativní péče neempatická a nedostatečná, se tohle představení stalo diváckým hitem. Je vyprodané na několik měsíců dopředu.