Kristina Žantovská: Strom na dřeváky
Někdy se stane, že když člověk vydrží u televize, dočká se zázraku. Přichází ale většinou až před půlnocí, se zázraky se musí opatrně.
Stalo se mi to nedávno o jedné sobotní noci. 170 minut dlouhý italský film neproniknutelného názvu, Strom na dřeváky. V roce 1978 vyhrál festival v Cannes, ale co jsme tehdy věděli o festivalu na kapitalisticky azurovém pobřeží. Natož o filmech, které tam vítězily.
Čtěte také
Tři hodiny jsem se ani nepohnula. Propadala jsem se do příběhu a zažívala téměř fyzicky to samé, co jeho hrdinové. Čtvero ročních období v kraji kolem Bergama na konci 19. století, de facto dokumentární poema o životě místních rolníků, kteří hrají sami sebe a mluví svým dialektem.
Těch čtvero ročních období, proměňujících krajinu i práci lidí, kteří ji obdělávají, je usazeno do obrovského stavení uprostřed polí. Žije v něm několik sedláckých rodin a jejich kravky a jiná domácí zvířata. Sváží tam úrodu z polností, které jim pronajímá bohatý pán z města a ze kterých mu odvádějí část úrody.
Po rozbláceném dvoře, s obrovskou louží uprostřed, kde se cachtají kačeny i děti, se dá přejít jenom v podomácku vyrobených dřevákách. Klapou v nich malí i velcí, od jara do zimy. Na trámech pavlače i podloubí visí trsy kukuřice, ze které se mele mouka. Kopec kouřící polenty je hlavní chod domácností, kde je nouze o všechno, jenom ne o děti a o modlitby.
Čtěte také
A modlí se i za zvířata. Kráva, jediný majetek ovdovělé selky se šesti dětmi, vypadá na smrt nemocná. Bez ní by musely dvě nejmladší děti do sirotčince, matka by je praním v řece za každého počasí neuživila. Modlitba k Panence Marii a voda ze zázračné studánky ale krávu znovu postaví na nohy.
Večer se všichni usadí v chlévě, kde je nejtepleji, a poslouchají strašidelné historky, které jim vypráví nejvýmluvnější z nich, Batisti. Jeho synek začal chodit do šest kilometrů vzdálené školy, protože na to má hlavu, jak mu řekl pan farář. Jenomže ty dlouhé pochody za každého počasí jeho dřeváky nevydrží. Pokaždé se vrací s promrzlýma nohama.
A jednou přijde s bosou nohou a rozlomeným dřevákem v ruce. Otec ho i tentokrát posadí k malému krbu, ve kterém se šetří s poleny, aby si nohy zahřál. V noci se pak vykrade do úvozu mezi poli lemovaným mladými vrbami a jednu porazí. Z té pak synkovi vyřeže nový dřevák. Pahýlu stromu si ale všimne správce a Batistiho rodinu ze statku vyžene. Navrch si nechá jeho kravku i s teletem. Malý „ student“, jediný ze statku, který se mohl naučit číst a psát, sedí zabořený mezi židlemi na korbě vozu a do koutku oka se mu vlévá slza.
Čtěte také
Nikdo ze sedláků se s vyhnanci nerozloučí, nemají odvahu. Stojí schovaní za malými okny svých světnic a sledují, jak Batisti nakládá rodinu a pár kusů nábytku. Teprve když kůň s povozem zatočí na cestu podél vrb, vyjdou všichni tiše na promáčený dvůr a sledují vzdalující se a houpající lucernu jako noční světlušku, svědka těžkého života, který se pro jednoho z nich právě stal ještě těžším.
Bylo už dávno po půlnoci a já pořád seděla a koukala do hořící svíčky. Pocitem jsem se vrátila v čase. Takhle žili i moji předkové. Babička Krstana jako malé dítě utíkala s rodiči a třemi sestrami ze severní řecké Makedonie před Řeky, kteří je tam nechtěli. Patřili k místní honoraci, ale utíkali s prázdnýma rukama, všechno museli nechat tam, kde to zrovna leželo.
Matka pogrom nepřežila, na útěku ji Řekové zastřelili. A potom, když se usadily pár kilometrů za hranicemi, to bylo těžké. Děti musely od rána do večera dřít na poli. O škole si mohly nechat jenom zdát. Sedím a do koutka oka se mi vlévá slza. Obdivu a vděčnosti. Babička Krstana se číst a psát naučila sama.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
