Kristina Žantovská: Maďarská lekce

5. říjen 2018
Maďarský režisér Kornél Mundruczó

Přemýšlím, proč na českých jevištích pořád ještě chybí režisérský zjev, jakým je maďarský filmař a divadelník Kornél Mundruczó.

Každé jeho představení, které jsem dosud viděla, bylo pro mě obrovským zážitkem. Před sedmi lety to byla jeho adaptace románu Vladimíra Sorokina Led. Práci na inscenaci začínali bez textu, pouze s románem, který si na zkouškách předčítali. Režisér z něj vybíral postavy a rozdával je hercům, teprve potom se psali dialogy, stačilo jim na to pět týdnů.

Sorokinova vize Ruska, žánrově sci-fi, ukazuje praktiky života jakési subkultury outsiderů, samozvané sekty osvícených. Prostřednictvím sexu a násilí hledají „srdce“, jakési vyšší poslání své existence. Jenže ta je hnusná, krutá, oplzlá, cynická, prodejná, nelítostná a člověk v ní nemá žádnou hodnotu. Sorokin nastavuje Rusku nelítostné zrcadlo a Mundruczó staví nevídaný jevištní spektákl.

Kristina Žantovská: Nejsme už dost sytí?

Nákup ve velkoobchodě (ilustrační foto).

Svátek už ztratil svůj původní význam. Pro většinu lidí není světit co. Znamená ale, že máme volno, tedy možnost dělat si co chceme, hlavně nejít do práce.

Následovala adaptace románu jihoafrického spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 2003, Johna Maxwella Coetzeeho Hnus z doby po apartheidu, převráceného ve svůj opak. Parta černochů znásilní bílou Afričanku. Úvodní sekvence znásilnění a přepadení odlehlé farmy, kde žije, je děsivě autentická až hororová. Nic se nemarkýruje, není to ukřičeně nahrané, ale naturalistické.

Člověk se chce probořit do sedadla a nevidět to, ne studem z markýrovaného divadla, ale protože se ho to dotýká téměř fyzicky. Na Hnusu je děsivé nejen násilí a ponížení, ale i to, že je hrdinka přijme. Jako by chtěla smýt hříchy předešlých generací bílých Afrikánců, kteří páchali podobná zvěrstva na černém obyvatelstvu.

Posledním dílem Kornéla Mundruczóa přivezeným letos do Plzně, byla inscenace z roku 2016, jejíž text napsala jeho žena, herečka, Kata Wéber. Mimochodem autorka několika scénářů jeho filmů. I Zdání života je de facto scénář, žádný pevně konstruovaný dramatický text. Rozvíjí se z úvodní situace a dává režisérovi možnost jevištních obrazů, které mají stejnou vypovídající hodnotu jako text. Exekutor přichází vystěhovat starou ženu, Romku a převrátí její beztak zdecimovaný život naruby. Přestože se v něm hne svědomí, dílo zkázy už nelze zastavit. Romka umírá a exekutor byt pronajímá nové podnájemnici.

Kristina Žantovská: Umění konverzace

03725852.jpeg

Jiří Adamíra jako soukromý učitel a Jana Preissová jako jeho žačka v půlhodinové lekci společenské konverzace. Vždyť umění dobře mluvit a vystupovat potřebuje k úspěšnému životu snad každý z nás! On-line k poslechu do středy 5. dubna 2017.

Jevištní metafora devastace prostoru, potažmo jednoho života, má mimořádnou sílu. Režisér otočí interiérem bytu, jakoby sevřeným do ocelové krabice, se vším potřebným i nepotřebným vertikálně o 360 stupňů. Veškerý nábytek, všechny věci se dají do pohybu, s rachotem padají a nacházejí nová místa. Když zpod ošuntělého kanape začnou vypadávat kostky dětské stavebnice Duplo, jako připomínka života, který měl lidský rozměr a dával mu tedy smysl, teprve tehdy je to naprosto děsivé. Novou realitou jsou sutiny života předešlého. Ale osudem mladé ženy na útěku s malým synem před násilnickým partnerem je beznadějná závislost. 

Mudruczó si na jevišti „nehraje“, vždy zatne do něčeho, co se nehojí, do rány, kterou je třeba vypálit. Je moralista, ale není didaktický. Miluje sci-fi, ale není fantasta a pohádkář. Ponořuje se na morální dno, z něj své hrdiny zvedá, anebo je tam nechá zdechnout. Je soucitný, ale nezná sentiment nebo melodram. Zajímá ho člověk v celé své andělské i zvířecí nahotě. Čímž opravňuje i nahotu fyzickou, kterou od herců mnohdy vyžaduje.

Jako diváci zažíváme strach, hnus nebo úzkost, ale nikdy se nestydíme za trapnou divadelní nápodobu. Konkrétní dramatická událost, dost často kus naší reality, přetavená v silnou metaforu, má katarzní účinek. Originální a překvapivá obrazivost se nepředvádí, nebojím se říct, že je ukázněná, slouží tématu, roste z něj.

A jen tak mimochodem, každý Mundruczův film je zařazovaný do hlavní přehlídky velkých festivalů jakým je např. Cannes. Kdy se něco podobného povedlo za posledních 30 let někomu z našich tvůrců?

Spustit audio
autor: Kristina Žantovská