Kristina Žantovská: Daleko od hlučícího davu

9. leden 2019

V prosincové anketě Lidových novin dostala nejvíc hlasů kniha Aleše Palána Raději zešílet v divočině a stala se Knihou roku 2018.

To, že rozhovory s lidmi, kteří žijí na Šumavě „daleko od hlučícího davu“ zaujaly nejvíc dotazovaných, je zajímavá zpráva.

Vypůjčuji si vědomě název slavného románu Thomase Hardyho jako metaforu. Úsporně vystihuje, kde „hrdinové“ Palánovy knihy žijí, ale tím se výpůjčka zcela vyčerpává, žádný další význam neskrývá.

Kristina Žantovská: Letošní úroda je téměř apokalyptická. Kam s těmi jablky?

Ovoce můžete hledat podle mapy

Poslední říjnové dny už přivály pár sychravých dnů podzimu, přesto ještě silnice lemují barevné krajnice z napadaných jablek.

Tou zajímavou zprávou pro mě je, že lidé, kteří ve srovnání s našimi pohodlnými městskými životy nemají takřka nic, tedy většinu toho, co my považujeme pro život za nezbytné, nám zrcadlí, co některým z nás přesto chybí nebo po čem dokonce toužíme. Něco, co se nedá koupit a k čemu nemáme odvahu.

Být jen sami se sebou. Daleko od všeho a od všech. Bez rozptylování, těkání, zařizování, plánování a žvanění, soustředěni v klidu a tichu na rytmus prazákladního obstarávání dennodenní existence. Od úsvitu do soumraku. Den co den. Tak, jak se žilo kdysi... Život ne na samotě u lesa, ale na samotě a o samotě. A o tu především jde.

Vypluly mi vzpomínky z dětství v domku na konci jedné českomoravské vesnice. Večery byly v zimě dlouhé. Seděli jsme kolem stolu, světnice spoře osvětlená jen stahovací lampou těsně nad našimi hlavami. Babička, děda a já. Meluzína se honila komínem a kvílela a elektrické dráty v namrzlých bílých punčochách ječely v podivném mnohohlasu.

Kristina Žantovská: Něco se stalo. Hrdost na vojáky

Přehlídka techniky i jednotek armády, Evropská třída, 28.10.2018

Nemám militantní sklony ani záliby. Neobdivuji muže v uniformách, nekoukám na válečné filmy ani nečtu tlusté válečné romány.

Nikdy se nedalo přesně říct, jestli se nevkradl i jiný zvuk a na dveře nebo nedej bože na okno nezaklepe nevítaný cizinec nebo pánbůh chraň lupič. Fantazie mé babičky. Děda nahlas předčítal z tlusté knihy a pak si zapálil lípu a vyfukoval cigaretový kouř do otevřených dvířek kamen. Babička štupovala ponožky, vyšívala ubrusy nebo spravovala staré cíchy. Já usrkávala lipový čas s domácí rybízovou šťávou... a ani nedutala.

Zažít samotu, být s ní den za dnem a nikam od ní neutéct, to chce odvahu. Být sám se sebou je těžká věc. Pro někoho dokonce ta nejtěžší. Být sobě i tím druhým, jediným, znamená vést se sebou nekonečný rozhovor, plavat ve svých spodních vodách, hloubit studnu k vlastním pramenům. A neutopit se v nich.

Ale taky zažít ticho, slyšet ptáky a nedaleký potok, zanořit se do tmy a hvězdného nebe, poslouchat tajemné zvuky noci, vzdálené zaštěkání nebo ještě vzdálenější vlak. Vítat každé rozednění a pak jít naštípat dřevo a zatopit v kamnech a nanosit vodu a nakrmit zvířata a tak dál, a tak pořád dokola. Tak, jak se žilo kdysi...

Japonský mistr haiku by možná ještě dodal:

Na nebi měsíc

na zemi otřepané  řeči

o jeho toulkách

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.