Alena Scheinostová: Ptáku zdar!

Plně chápu jejich nelibost. Dovedu si i představit pocit marnosti, který zachvátí studenty, kteří se právě nadrtili tlustá skripta, stejně jako kurátory voliér, kterým právě přivezli z tiskárny cedulky vonící novotou. Lze ale nemít špetku pochopení i pro tvůrčí zápal názvoslovců z komise?!

Čtěte také

Alena Scheinostová: Zametat podle kalendáře

„Pojmenuj!“ zněl pokyn Hospodinův, hned druhý po tom, kterým člověku zakázal jíst ze stromu poznání. Na rozdíl od prvního je druhého rozkazu lidstvo poslušno a označení, nálepky a názvy rozdává s chutí a tvořivostí.

Stařičký Presl na počátku 19. věku to měl o něco jednodušší. Se svým vorvaněm, lachtanem, kukuřicí a šišvorcem stavěl na zelené louce a jeho dar rodící se odborné novočeštině byl nezpochybnitelný. Cítíte-li ale dnes nutkání přejmenovat lelka rudokrkého na lelka rezavokrkého, supa královského na supa ušatého nebo kolibříka žhnoucího na papučku – jak také z moci úřední učinila komise – příboj nelibosti na sebe nedá dlouho čekat.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Sedm nula sedm nula sedm

Proč prý potom – píše Miroslav Bobek ve svém pobouřeném ohlasu – nepřezvat veškeré ptactvo do posledního peříčka?! A sám hned přispívá svou troškou do mlýna: no nezní úžasně sýkorník modrotemenný, sýkořec modřenec a sýkornice chocholatá?

Ano: i já se ptám proč! Vždyť rozkoš z bezbřehé tvořivosti, hledání limitů tvárnosti jazyka, se musí blížit rozkoši z objevování a klasifikace dosud nepoznaných živočišných druhů. Mně o tom povídejte. Leda bychom se spokojili s tím, že alespoň pro laika je už listování dosavadními atlasy v tomhle směru dostatečným dobrodružstvím. I samotné „obecný“ či „obecná“ mě kdysi vedlo k barvitým úvahám, ke které obci asi daná straka nebo rorýs přináležejí, než mi přes slovenské „obyčajná“ došlo, že je daný pták pouze „vše-obecný“ a na jeho domovské příslušnosti není nic tajemného.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Máma má mobil

Co ale vranule, lemčík, pitulka nebo drongo? Co orlosup bradatý, kavče žlutozobé nebo medozvěstka křiklavá? Slova, kterých je pusa plná jako šťavnatého stejčku nebo slaďoučkého dortíku. Která sama o sobě probouzejí fantazii a touhu vydat se do dalekých krajin, kde křičí medozvěstky a krákají vranule. Anebo aspoň do zoo, jejíž ředitel pan Bobek zakončil svou stížnost zvoláním „ptáku zdar“. A ptákovinám taky, dodávám tiše a zlehka se mu tímto omlouvám.