Alena Scheinostová: Ptáku zdar!
Ornitologickou i amatérskou ptáčkařskou komunitou hýbe už nějaký ten týden spor o přejmenovávání ptačích druhů. Názvoslovná komise České společnosti ornitologické usiluje stávající zavedená pojmenování upřesnit a podle kritiků, ke kterým se nejčerstvěji přiřadil i ředitel pražské Zoologické zahrady Miroslav Bobek, tím vnáší do profesních řad zmatení a chaos.
Plně chápu jejich nelibost. Dovedu si i představit pocit marnosti, který zachvátí studenty, kteří se právě nadrtili tlustá skripta, stejně jako kurátory voliér, kterým právě přivezli z tiskárny cedulky vonící novotou. Lze ale nemít špetku pochopení i pro tvůrčí zápal názvoslovců z komise?!
Čtěte také
„Pojmenuj!“ zněl pokyn Hospodinův, hned druhý po tom, kterým člověku zakázal jíst ze stromu poznání. Na rozdíl od prvního je druhého rozkazu lidstvo poslušno a označení, nálepky a názvy rozdává s chutí a tvořivostí.
Stařičký Presl na počátku 19. věku to měl o něco jednodušší. Se svým vorvaněm, lachtanem, kukuřicí a šišvorcem stavěl na zelené louce a jeho dar rodící se odborné novočeštině byl nezpochybnitelný. Cítíte-li ale dnes nutkání přejmenovat lelka rudokrkého na lelka rezavokrkého, supa královského na supa ušatého nebo kolibříka žhnoucího na papučku – jak také z moci úřední učinila komise – příboj nelibosti na sebe nedá dlouho čekat.
Čtěte také
Proč prý potom – píše Miroslav Bobek ve svém pobouřeném ohlasu – nepřezvat veškeré ptactvo do posledního peříčka?! A sám hned přispívá svou troškou do mlýna: no nezní úžasně sýkorník modrotemenný, sýkořec modřenec a sýkornice chocholatá?
Ano: i já se ptám proč! Vždyť rozkoš z bezbřehé tvořivosti, hledání limitů tvárnosti jazyka, se musí blížit rozkoši z objevování a klasifikace dosud nepoznaných živočišných druhů. Mně o tom povídejte. Leda bychom se spokojili s tím, že alespoň pro laika je už listování dosavadními atlasy v tomhle směru dostatečným dobrodružstvím. I samotné „obecný“ či „obecná“ mě kdysi vedlo k barvitým úvahám, ke které obci asi daná straka nebo rorýs přináležejí, než mi přes slovenské „obyčajná“ došlo, že je daný pták pouze „vše-obecný“ a na jeho domovské příslušnosti není nic tajemného.
Čtěte také
Co ale vranule, lemčík, pitulka nebo drongo? Co orlosup bradatý, kavče žlutozobé nebo medozvěstka křiklavá? Slova, kterých je pusa plná jako šťavnatého stejčku nebo slaďoučkého dortíku. Která sama o sobě probouzejí fantazii a touhu vydat se do dalekých krajin, kde křičí medozvěstky a krákají vranule. Anebo aspoň do zoo, jejíž ředitel pan Bobek zakončil svou stížnost zvoláním „ptáku zdar“. A ptákovinám taky, dodávám tiše a zlehka se mu tímto omlouvám.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
