Alena Scheinostová: Sedm nula sedm nula sedm

24. květen 2024

Bývá zvykem s nostalgií se ohlížet za tou či onou zaniklou reálií z časů totality. Děti si hrály na ulici, skákaly gumu, lidé si byli blíž, asi jak se navzájem šmírovali. A vůbec byla tráva zelenější. Kromě nekonečných repríz všelijakých dobových seriálů v televizi existují dokonce na sítích skupiny, kde generace takzvaných Husákových dětí vzdychá nad nafukovacími slony, panenkami měkčenými ftaláty a náhražkami čokolád.

Ač je to i moje generace, nepatřím právě k těm, kdo by za oněmi dobami pohlíželi s lítostí. Právě naopak. Nevymažu ale z paměti několik zábav, jako řečenou gumu nebo cucání vitacitu z dlaně až do poleptání jazyka.

Čtěte také

A také hodiny. Ty překlápěcí ve stanicích metra, předchůdce pozdějších digitálek. Stejně jako na mých prvních, už devadesátkových digitálkách Casio byly na nich číslice hranaté, ačkoli napsané, respektive natištěné bílou na černé, ne vykreslené světlem. Chtějte vykreslování světlem po něčem tak letitém, jako je metro, které v těchhle dnech slaví půl století!

Ještě bych se rozpomněla na zvuk, který hodiny vydávaly, když se číslice s klapnutím otočila, a odkrojila tak z půlstoletí další dílek. Podsvícené číslice přišly až později, když jsem metrem každý den dojížděla do gymnázia. Nejenže člověk viděl, že je teprve něco po sedmé a v klidu „stíhá“ – ale ta rozkoš, když na displeji chytil údaj 07:07:07! Hned věděl, že bude mít dobrý den a že ani ta fyzika třeba nedopadne tak špatně, jak by mohla.

Čtěte také

Devadesátkové digitálky Casio tohle umožňovaly dokonale. Uprostřed fyziky, chemie i laborek z přírodopisu se dalo místo vzorečků a latinských názvů pomrkávat po displeji a číhat na tři osmičky, tři devítky nebo tři jedenáctky. Po třech dvanáctkách byl čas na oběd a pak už se brzy jelo domů. Škoda, že jsem dostala na hodinky Casio alergii, totiž na laciný kov, ze kterého se vyráběly a který mi dráždil ruku do krve, a nezbývalo než se vrátit k „ručičkovkám“ a atrakce s číslicemi nechat zase jenom do metra.

Dnes už i tam – móda se mění – zase visí hodiny s ručičkami. Hranaté číslice zůstaly jen u kolejí a nahrazují tam hodiny přesýpací: na těch i oněch ubývá čas k finálnímu stavu, kdy se vteřiny dosypou, a do stanice dorazí nová souprava.

Čtěte také

Ani hodinky na ruce dávno nenosím, alergie na kov přetrvala, časomíru mám v mobilu – beztoho pořád chodím všude pozdě – a nepřišla jsem zatím na chuť ani chytrým náramkovkám, které kromě času zatelefonují, zaplatí účet a změří, o kolik vám uhrazená částka zrychlila tep.

I když i ty by nejspíš nabídly pozoruhodné číselné kombinace, třeba se stovkou za kafe a následnou stovkou srdečních stahů za minutu, což se obojí může snadno stát. Ale protože se věkem pomalu vyrovnám pražskému metru, musím si na taková dobrodružství přece jen dávat pozor. Je prostě padesát na padesát, že by mě vášeň pro čísla přivedla nakonec do maléru.

autor: Alena Scheinostová
Spustit audio