Tomáš Koblížek: Od „Sorose“ po „chirurgy z dovozu“. Filozofie jazyka popisuje radikalizaci veřejných projevů

Tato událost není jen příznakem jakéhosi hrubnutí veřejných projevů, ale zlomem ve stylu politické komunikace u nás. Také pomocí filozofie jazyka lze předpovědět, co se brzy bude v této oblasti odehrávat a na co se můžeme připravit.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Co je propaganda a co nám způsobuje? Odpovědi nabízí současná věda

Podívejme se na věc více ze široka. Samozřejmě neplatí, že by v českém veřejném prostoru dosud nebylo běžné vyjadřovat nenávist vůči nějakým lidem. Útoky na Romy či Ukrajince zaznívaly a zaznívají zcela běžně jako spolehlivý nástroj pro sbírání veřejné přízně. Bylo však také zvykem nevyjadřovat tyto postoje otevřeně, ale spíše nepřímo, pomocí různých jazykových technik.

Nejčastější technikou byla tzv. dogwhistle, neboli psí píšťalka. Jejím příkladem je veřejné používání jména „Soros“, místo Židé, nebo „nepřizpůsobiví“, místo Romové v titulcích typu „Temná síť a Sorosovy peníze“ nebo „Problém nepřizpůsobivých občanů je nekonečné téma“. Podle filozofky Jennifer Saul, která na dané téma publikovala knihu v Oxford University Press, psí píšťalka funguje tak, že nenáviděnou skupinu označíte nepřímo, například za pomoci jména Soros, abyste nemohli být z čehokoli obviněni. Také ale počítáte s tím, že lidé podobně jako psi zaslechnou, co není slyšet, tedy pochopí, o kom je tu skutečně řeč.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: 30 let od „prvního hejtu“ na sítích. Jaké byly počátky digitální nenávisti a kam směřujeme?

Druhou oblíbenou technikou, umožňující snadno útočit na nějaké lidi, označuje filozofie jazyka jako figleaves, neboli fíkové listy. Jejich typickým příkladem jsou věty typu „lidé říkají, že Židé dělají to a to“,  případně „nejsem homofob, ale gayové…“ nebo „teď udělám ďáblovi advokáta, uznejme, že Ukrajinci“.

Tyto fíkové listy stejně jako psí píšťalky umožňují šířit homofobii či antisemitismus veřejně, aniž je možné mluvčího z obdobných postojů obvinit. Na rozdíl od psích píšťalek ale není toto obvinění znemožněno tím, že danou skupinu neoznačíte. Označena samozřejmě je. Jako krytí spíše funguje jazykový doplněk, fíkový list, který k přímému označení nenáviděných lidí připojíte: „Nikoli já, ale lidé říkají, že Romové“, „nevím, jen se ptám, zda Ukrajinci“.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Umění a extrémismus. V Česku se šíří konspirace s literárními kořeny

Proč nyní propagandistický plakát na Václavském náměstí znamená zlom? Jednoduše proto, že daný projev už neskrývá odpor k někomu za nepřímá označení či dovětky. Naopak přímo a bez obalu svůj terč zobrazuje. Jde tedy o zlom, protože přecházíme od skrývání a dvojznačnosti k naprosté otevřenosti.

Tento posun v rámci veřejných projevů označují filozofové Jason Stanley a David Beaver jako přechod k tzv. bullhorns, česky býčím rohům, tedy nekompromisnímu, tvrdému vyjadřování, jehož velkým průkopníkem se stal roku 2015 Donald Trump. Cílem této býčí mluvy přitom není pouze jasně vyjádřit odpor k nějakým lidem. Má zároveň ukázat, že mluvčí se neobává nerespektovat normy, že je sám chce diktovat, a že tedy chce a dokáže být vůdcem.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Homofobní, antisemitské a jiné urážky. Jde pouze o „nekorektní“ slovník?

Jak tu lze reagovat? Možná se stavět proti dvojímu. Autoři rasistické propagandy se u nás rádi prezentují jako následovníci Václava Havla či Milady Horákové, nakolik údajně čelí stejné perzekuci. Je dobré průběžně vysvětlovat, proč je tato sebeprezentace nemístná. A více také můžeme mluvit o tom, že smyslem explicitní nenávisti není jen vyjadřovat postoje. Cílem je také posunout normy určující to, zda lze nebo nelze na někoho brutálně útočit. Pokud věc necháme být, může se náš veřejný prostor brzy proměnit k nepoznání. A líbit se nám příliš nebude.