Tomáš Koblížek: Co je propaganda a co nám způsobuje? Odpovědi nabízí současná věda

Co se však propagandou myslí? Liší se nějak od obyčejného lhaní, nebo je to lež jako každá jiná? A je třeba i lživá reklama propagandou?

Čtěte také

Tomáš Koblížek: 30 let od „prvního hejtu“ na sítích. Jaké byly počátky digitální nenávisti a kam směřujeme?

Na tyto a podobné otázky se již delší dobu snaží odpovídat filozofie jazyka a teorie komunikace. Už klasickými autory v rámci výzkumu propagandy jsou třeba Harold Laswell a Jacques Ellul. Nově se tématu věnují filozofové a filozofky jako Jason Stanley, Gloria Origgi či Teresa Marques. V následující úvaze se zaměřím na některá zjištění plynoucí ze současného vědeckého výzkumu propagandy. A budu se věnovat také některým nedorozuměním, která lze pomocí tohoto výzkumu rozptýlit.

Můžeme rovnou začít tím nejčastějším nedorozuměním. Nezřídka zaznívá, že propaganda tu byla vždy nebo že je stará jako lidstvo samo. Toto tvrzení však zcela neodpovídá realitě. Výzkumníci propagandy se shodují v tom, že propagandistická sdělení běžně necílí pouze na tu či onu osobu. Jejich adresátem je velké množství lidí: jde o typ masové komunikace.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Umění a extrémismus. V Česku se šíří konspirace s literárními kořeny

A právě proto propaganda není odvěký fenomén. Mohla se objevit až v moderní době s nástupem prostředků, jež masovou komunikaci umožňují, jako jsou tisk, rádio, televize či internet. Například rozhlas sehrál klíčovou roli při šíření nenávistné propagandy v 30. letech v Německu, ale třeba také v 90. letech ve Rwandě. Známým příkladem online propagandy jsou zase zprávy šířené tzv. Agenturou pro výzkum internetu se sídlem v Petrohradě. Bez zneužití technického vývoje by prostě propaganda nebyla možná.

Druhé nedorozumění spočívá v domněnce, že propaganda pouze lže nebo klame. To ale platí pouze částečně. Propaganda samozřejmě nejčastěji spočívá v klamání, tedy chce, aby publikum věřilo nějaké nepravdě. Třeba té, kterou ve 30. letech šířila nacistická propaganda a podle níž Německo neprohrálo první světovou válku na bojišti, ale kvůli zradě v týlu, již zosnovali Židé. To byla samozřejmě lež.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Svoboda slova pro jedny jako umlčování druhých. Co je antinovinářská hate speech?

Je však dobré si všimnout, že propaganda může být také opakem lhaní či klamání. Záměrem propagandistů nemusí být, abyste uvěřili nějaké nepravdě, ale třeba jen abyste přestali věřit nějaké pravdě a podlehli skepsi. Propaganda také může jen utvrzovat publikum v klamu, jemuž adresáti sdělení už dlouhodobě věří, nebo odvádět pozornost od podstatných věcí k podružnostem. To je technika často uplatňovaná čínskou propagandou.

Vzhledem k této rozmanitosti se jako cíl propagandistických kampaní běžně neuvádí lhaní a klamání, ale manipulace: tedy utajovaná snaha přivést někoho k přesvědčení či jednání, jež odporují jeho zájmům. Lež je přitom pouze jednou z mnoha podob manipulativní komunikace.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Boj proti spiklencům ve slovenské kultuře

Konečně třetí nedorozumění spočívá v představě, že propagandou je třeba i lživá reklama nebo polopravdivé PR zprávy s komerčním zaměřením. To však neodpovídá tomu, jak je propaganda vnímána běžně. Propagandistické kampaně bereme jako politický fenomén. Mají dosáhnout nějakých politických cílů, a to především na úkor někoho, koho šiřitelé propagandy chápou jako svého nepřítele. Ať už jde o zastánce liberální demokracie nebo etnikum, vůči němuž se šířením manipulativních zpráv někdo snaží vyvolat hněv.

Z toho plyne jeden netriviální závěr. Vliv propagandy nespočívá jen v často diskutované „indoktrinaci“. Jde o řečovou aktivitu, která má něco ničit nebo někomu ubližovat. Ve chvíli, kdy toto vezmeme vážně, učiníme velký krok kupředu.