Magdalena Platzová: Pouť do Jad vašem

Pozvu vás teď na procházku, kterou jsem minulý týden podnikla v Jeruzalémě. Nebyla to vlastně procházka, ale pouť, jejímž cílem byl památník a muzeum obětí holokaustu Jad vašem. Ze čtvrti Nachlaot, kde jsem bydlela, budu muset po cestě na Herzlovu horu, která se také nazývá Horou vzpomínek, překonat tři svahy, dvě údolí a hned několik dálnic, řekl mi Google, a navrhl jet tramvají. To by však nebyla žádná pouť.

Jeruzalemská Hora vzpomínek, památník padlým izraelským hrdinům|foto:Magdalena Platzová

Den je slunečný a na konec listopadu překvapivě teplý. Louže po průtrži, jež mne v Jeruzalémě před několika dny přivítala, už vyschly, už se v nich neráchají vrány, které se svým černým obličejem a špičatým zobákem připomínají postavu doktora z Komedie dell´arte. Vegetace ani hlína už tolik nevoní, vlhkost se vypařila a vzduch je průzračný. Když šlapu vzhůru směrem ke Knesetu, vybaví se mi reportáž Saula Bellow z Jeruzaléma, v níž mu jeden známý radí, ať dýchá z plných plic, neboť zdejší vzduch vyživuje myšlení.  

U závory, která střeží přístupovou cestu k izraelskému zákonodárnému shromáždění, chce policista vědět, kam jdu. Říkám do knihovny, to už umím, zbraně u sebe ani dnes žádné nemám. Mohu tedy pokračovat. Míjím táborové ležení bojovníků za demokracii, stany jsou popsané izraelskou ústavou. Už jsem s nimi mluvila. Jsou odhodláni zůstat tu tak dlouho, jak to bude nutné.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Duchu, jsi tu?

Projdu kolem bílé, monumentální a vzdušné budovy Národní knihovny obklopené zahradou, utrhnu si kousek rozmarýny a rozemnu v prstech. Rudá buganvílie šplhá větvemi jehličnanu jako oheň. Další park, stadion, parkoviště, kampus Hebrejské univerzity, který působí jako oáza svobody v navenek spoutaném městě. Do druhého údolí se spouštím kolem Hudební a taneční akademie, kde se za prosklenou stěnou činí baletky. 

Most nevede přes řeku, ale přes dálnici. Její proudy ani nepočítám a začínám stoupat do dalšího kopce. Zde byla na počátku dvacátých let vystavěna čtvrť domků obklopených zahradami, zachovalo se jich jen pár. V Jeruzalémě se bourá a staví nelítostně. 

Čtěte také

Magdalena Platzová: Nikdo a Někdo

Na hřebenu kopce je opět dálnice, nemocnice, předimenzované paneláky, jeřáby, staví se opravdu všude, a v tom pobíhají postavičky lidí, kteří do futuristické vize nepatří, podle černých kabátů, klobouků, dlouhých sukní a šátků by se hodili spíše do devatenáctého století, i když kdo ví? Snad právě tohle je naše budoucnost. Odlidštěný povrch zabydlený řadou uzavřených, navzájem nepřátelských vnitřních ghett.  

Na okraji borovicového lesa, kterým je porostlá Hora vzpomínek, narazím na impozantní stavbu památníku padlým izraelským hrdinům. Zeď, postavená z drobných cihel, tvoří zaoblený prostor, který se směrem vzhůru zužuje a ústí do nebe. Je rozdělena podle jednotlivých let, na cihlách jsou vyryta jména mrtvých a data narození a úmrtí. Ne ale na všech, tisíce cihliček jsou ještě prázdných a čekají.     

Čtěte také

Magdalena Platzová: Felice, Franz e la città dell'amore

V lese voní rozehřátá smůla a jehličí. Je tu vojenský hřbitov s řadami bílých náhrobků a na vrcholu hory hrob Theodora Herzla. Úcta k zakladateli sionismu je vyjádřena rozlohou prostranství, jež obklopuje jednoduchý kámen s příjmením. Modré nebe, bílé dláždění, slunce. Říkám si, jak musel být Herzl překvapen, když jej skoro padesát let po smrti vyzvedli z vídeňského hrobu a přivezli sem. I pro mrtvého to musel být šok a což teprve pro ty živé, kteří sem byli vrženi ze svých evropských domovů. To byli ti šťastlivci, kteří přežili. 

Nakonec do Jad vašem přece jen doputuji. Zůstanu tam až do tmy. Cesta domů bude zas něco jiného.