Magdalena Platzová: Nikdo a Někdo

Jak píše Ozick, jedna z věcí, které k psaní příběhů nutně potřebujete, je „neposkvrněné nikdovství“ (v angličtině nobodyhood).

Čtěte také

Magdalena Platzová: Dva dopisy

V té souvislosti přemýšlím o tom, co se spisovatelem musí udělat Nobelova cena, nebo třeba i cena Bookerova, od níž je prý k té Nobelově jen krok. Do jak hlubokého ústraní by se vyznamenaný spisovatel musel stáhnout, aby získal zpět svobodu Nikoho a s ní nejistotu, hroznou a posvátnou zároveň, že po každé napsané větě nemusí následovat věta další. 

Velká ocenění si lze snad přát jedině ke konci života, kdy ubývá sil, autor vše nejdůležitější už napsal a může své, nyní napevno přišité někdovství, využít k dobrým cílům. Třeba k boji za záchranu velryb.  

Nobelovu cenu lze – stejně jako nabízenou pozici – také odmítnout. Od roku 1901, kdy byla udělena poprvé, se to přihodilo třikrát, ale pouze v případě Jeana-Paula Sartra v roce 1964 stál za odmítnutím odpor autora k tomu stát se Někým. Pasternakovi v roce 1958 zakázal Sovětský svaz cenu přijmout a obskurní švédský básník Karl Axel Karlfeld ji v roce 1919 odmítl kvůli střetu zájmů. Něco na tom bylo, neboť Karlfeld byl nejen básníkem, ale též stálým tajemníkem Švédské akademie. 

Čtěte také

Magdalena Platzová: Na cestách

Ale snesme se s Parnasu o několik pater níž. I bez významných cen a šéfredaktorských pozic může průzračné spisovatelské nikdovství začít bytnět. Někdy k tomu stačí pár recenzí, překladů nebo pozvání, abychom se zprvu nepozorovaně, ale čím dál tím přesvědčivěji, začali cítit jako Někdo. Pan Někdo, jak se kdysi říkalo. Vždy s pomyslným vykřičníkem.

Takové vědomí sebe, které nemá co do činění se sebevědomím, představuje v umění překážku. V tom dávám Cynthii Ozick za pravdu. Tvůrce nikdy není dost nahý, dost malý a dost bezvýznamný.

Ale protože v životě většiny spisovatelů není co odmítat, neboť nám bohužel nikdo nic nenabízí, je nutné přijít s jinými metodami, jak se před jedem někdovství ubránit.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Felice, Franz e la città dell'amore

Jedna možnost je hledat inspiraci v životopisech a korespondenci spisovatelů, jež obdivujeme, a kteří ve své době byli Nikým. Často dokonce, navzdory talentu, úsilí a významnému dílu, byli Nikým ještě mnohem více a lépe, než se to kdy může podařit nám. 

Další možnost je spolknout protijed. Konkrétně, číst Franze Kafku.

A kdyby ani to nestačilo, je zde další metoda, která se mi osobně osvědčila, neboť tak zabíjím dvě mouchy jednou ranou. Spočívá v tom vykonávat za účelem obživy práci, která nejenže se spisovatelským egem nemá vůbec nic společného (ne jako třeba žurnalistika), ale naopak jej dekonstruuje, česky zpochybňuje, bourá a odstraňuje.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Sklonit se nad nimi

Být soukromou průvodkyní není jako vodit po městě větší skupiny turistů, jimž předkládáte stále stejné příběhy. Taková činnost by měla spíše opačný dopad: utvrzovala by v pocitu jisté nadřazenosti, ba dokonce moci. Klíč je tu ve slově „soukromý.“

Když vodíte po městě manželské páry, rodiny, nebo malé skupinky přátel, občas dokonce jedinou osobu, stáváte se na pár hodin skutečně Nikým. Nabízíte a čekáte, jak druhý zareaguje, čeho se chytí a čeho ne. Kam jej zavést, co vynechat, kterou informaci ocení a která jej naopak definitivně odradí? Toto představení šijete na míru, tady a teď. Někdy vám zatleskají, a jindy ne. 

Dalším stupněm dekonstrukce spisovatele, mohla bych to nazvat i lekcí ponížení, by bylo přijímání či odmítání spropitného. Ale to už si nechám na jinou úvahu.