Magdalena Platzová: Dva dopisy

Takže mi odpusťte, že dnes nebudu šarmantní, ale pokusím se vylovit něco z hloubi toho proudu. Dva dopisy.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Na cestách

Jeden přišel ze Lvova. Napsala mi ho přítelkyně, která umí česky. Viděly jsme se jen jednou, před šesti lety, při mém vystupování v rámci Měsíce autorského čtení. Když Rusko zaútočilo na Ukrajinu, začaly jsme si psát, hlavně zprávy. Nejprve docela často, pak už zřídka, za těmi odmlkami byl můj pocit, že nemám k těm hrůzám co říct, jak vyjádřit lítost. A také pocit provinilosti: Já si cestuju po světě, mám se dobře, zatímco válka na Ukrajině trvá.

Moje přítelkyně nemusela opustit domov, fyzicky snad nijak netrpěla. Měla dobrou práci, z níž se nedávno rozhodla odejít, hlavním důvodem prý byla válka. „Měla jsem pocit, že se blíží nějaké hrozné události, a chtěla jsem mít čas podívat se na to, v jakém světě jsem žila,“ píše.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Felice, Franz e la città dell'amore

Mít čas podívat se, v jakém světě žila. Skromnost toho požadavku je jen zdánlivá, ale ještě více mne zasáhl ten minulý čas. Píše „žila“, ne „žiju.“ Válka trvá už přes tři roky, svět si zvykl, svět je unaven. Pogrom v Izraeli a to, co následovalo, navíc spolehlivě odvedly pozornost jinam. Putin by to nemohl vymyslet lépe.

„Také dva až tři krát týdně chodívám do útulku venčit psy,“ píše přítelkyně. „Uklidňuje mě to. Útulek se nachází ve velmi krásném velkém parku. Je tam teď spousta psů, evakuovaných z oblastí, kde probíhají nepřátelské akce. Jsou také ve stresu, takže se jim snažím během venčení dopřát maximální svobodu a lásku. Neodvažuji se vzít si domů žádné zvíře, protože si vůbec nejsem jista svou budoucností, že můj život bude normální, že mu budu schopna poskytnout potřebné věci.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Vlasovec pod třešní a jiné obrazy

Ve Lvově už není divné potkat lidi s různým postižením, bez končetin. Hřbitovy rychle rostou. Mezi lidmi, které jsem osobně znala, jsou už zabití. Kromě zbraní nemáme dostatek lidí na dlouhou válku, o které všichni mluví. Demografická situace v Ukrajině byla špatná i před válkou, ale teď je prostě žalostná.

Večer chodívám plést maskovací sítě pro armádu.“ 

Druhý dopis je v angličtině a přicestoval z vězení v Kalifornii. Je od člověka, s nímž jsem nebyla v kontaktu více než třicet let, dozvěděla jsem se o jeho osudu od společných přátel. Provinění, za které ho americký soud tak přísně potrestal, mi nezabraňuje v tom si s ním psát – je to pořád týž citlivý a poetický člověk, který mi kdysi daroval Rilkeho Dopisy mladému básníku.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Sklonit se nad nimi

Postupně mi vyjevil detaily svojí cesty, toho pekla, jímž prošel: podmínky ve vězení, strach, úzkost. Co ho nakonec zachránilo, říká, byli dva budhističtí učitelé. Pomohli mu nahlédnout do podstaty utrpení. Probudil se v něm hlad po poznání, po učení, také on poznává svět. A nepomáhá psům, ale spoluvězňům, on, který učil na luxusních školách, teď učí dealery, vrahy a zloděje, jsou mu vděčni, píše, „a já jsem zas vděčný jim, že mi umožňují vidět, že i oni mají v sobě nějaké základní dobro.“

„Srdce se uzdravuje,“ píše, „ale co mne pronásleduje, jsou sny, někdy se ráno probudím jako zbitý, sedím potmě na dece a medituji do rozednění. Pak otevřu oči a někdy pocítím vděčnost.“

Dva dopisy ze světů, jež by nemohly být odlišnější, a přece z nich ke mně doléhá podobně statečný a vzácný hlas naděje.