Magdalena Platzová: Dva dopisy
Ke psaní sloupků je třeba zvědavosti a šarmu. Někdy to jde samo. A jindy zas jako by vás unášel silný proud: mysl, tělo, duše, vše se ubírá jediným směrem, snad k někomu, snad k něčemu, je každopádně nemožné se přitom rozhlížet. Nese vás melodie, do níž se všechno důležité slévá a co zůstane mimo, inu (a to už zní opravdu čapkovsky) – na tom nesejde.
Takže mi odpusťte, že dnes nebudu šarmantní, ale pokusím se vylovit něco z hloubi toho proudu. Dva dopisy.
Čtěte také
Jeden přišel ze Lvova. Napsala mi ho přítelkyně, která umí česky. Viděly jsme se jen jednou, před šesti lety, při mém vystupování v rámci Měsíce autorského čtení. Když Rusko zaútočilo na Ukrajinu, začaly jsme si psát, hlavně zprávy. Nejprve docela často, pak už zřídka, za těmi odmlkami byl můj pocit, že nemám k těm hrůzám co říct, jak vyjádřit lítost. A také pocit provinilosti: Já si cestuju po světě, mám se dobře, zatímco válka na Ukrajině trvá.
Moje přítelkyně nemusela opustit domov, fyzicky snad nijak netrpěla. Měla dobrou práci, z níž se nedávno rozhodla odejít, hlavním důvodem prý byla válka. „Měla jsem pocit, že se blíží nějaké hrozné události, a chtěla jsem mít čas podívat se na to, v jakém světě jsem žila,“ píše.
Čtěte také
Mít čas podívat se, v jakém světě žila. Skromnost toho požadavku je jen zdánlivá, ale ještě více mne zasáhl ten minulý čas. Píše „žila“, ne „žiju.“ Válka trvá už přes tři roky, svět si zvykl, svět je unaven. Pogrom v Izraeli a to, co následovalo, navíc spolehlivě odvedly pozornost jinam. Putin by to nemohl vymyslet lépe.
„Také dva až tři krát týdně chodívám do útulku venčit psy,“ píše přítelkyně. „Uklidňuje mě to. Útulek se nachází ve velmi krásném velkém parku. Je tam teď spousta psů, evakuovaných z oblastí, kde probíhají nepřátelské akce. Jsou také ve stresu, takže se jim snažím během venčení dopřát maximální svobodu a lásku. Neodvažuji se vzít si domů žádné zvíře, protože si vůbec nejsem jista svou budoucností, že můj život bude normální, že mu budu schopna poskytnout potřebné věci.
Čtěte také
Ve Lvově už není divné potkat lidi s různým postižením, bez končetin. Hřbitovy rychle rostou. Mezi lidmi, které jsem osobně znala, jsou už zabití. Kromě zbraní nemáme dostatek lidí na dlouhou válku, o které všichni mluví. Demografická situace v Ukrajině byla špatná i před válkou, ale teď je prostě žalostná.
Večer chodívám plést maskovací sítě pro armádu.“
Druhý dopis je v angličtině a přicestoval z vězení v Kalifornii. Je od člověka, s nímž jsem nebyla v kontaktu více než třicet let, dozvěděla jsem se o jeho osudu od společných přátel. Provinění, za které ho americký soud tak přísně potrestal, mi nezabraňuje v tom si s ním psát – je to pořád týž citlivý a poetický člověk, který mi kdysi daroval Rilkeho Dopisy mladému básníku.
Čtěte také
Postupně mi vyjevil detaily svojí cesty, toho pekla, jímž prošel: podmínky ve vězení, strach, úzkost. Co ho nakonec zachránilo, říká, byli dva budhističtí učitelé. Pomohli mu nahlédnout do podstaty utrpení. Probudil se v něm hlad po poznání, po učení, také on poznává svět. A nepomáhá psům, ale spoluvězňům, on, který učil na luxusních školách, teď učí dealery, vrahy a zloděje, jsou mu vděčni, píše, „a já jsem zas vděčný jim, že mi umožňují vidět, že i oni mají v sobě nějaké základní dobro.“
„Srdce se uzdravuje,“ píše, „ale co mne pronásleduje, jsou sny, někdy se ráno probudím jako zbitý, sedím potmě na dece a medituji do rozednění. Pak otevřu oči a někdy pocítím vděčnost.“
Dva dopisy ze světů, jež by nemohly být odlišnější, a přece z nich ke mně doléhá podobně statečný a vzácný hlas naděje.
Nejposlouchanější
-
Jane Austenová: Rozum a cit. Příběh o osudových láskách, nadějích i milostných zklamáních
-
Brána sta starostí, Zahradník a další povídky Rudyarda Kiplinga
-
George Bernard Shaw: Pygmalion. Jiřina Bohdalová a Miloš Kopecký v brilantní irské komedii
-
Václav Kliment Klicpera: Ptáčník. Maloměstský lékárník a jeho divoká potrhlost
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.



