Tomáš Koblížek: „17. listopad nebyl.“ Filozofie jazyka popisuje nové trendy ve veřejném lhaní

„Přijde mi zvláštní ta naivita toho, že si lidi opravdu myslí, že tu revoluci udělali studenti, a ne Gorbačov, KGB a spol., protože je jasný, že to byla řízená věc,“ pronesl 17. listopadu na Národní třídě dotyčný politik. 

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Blesková nenávist v metru i na sítích. Jak chápat fenomén hit-and-run?

Uvedl také, že ví, že „ta historie byla trošičku jinak a že ta revoluce byla nějakým způsobem řízená, že StB nastrčila zemřelého studenta a tak dále. A že potom komunistický parlament zvolil Václava Havla prezidentem velmi hladce, tak je zjevné, že ta věc byla organizována.“

Proč říci, že jsme v případě těchto výroků svědky něčeho nového? Je nové například to, že dnes ve veřejném prostoru zaznívá více podobných lží než dříve? Že bychom byli zahlceni lhaním? Můžeme tu vyjít z tvrzení Jennifer Saul, americké filozofky jazyka, která zkoumala různé typy lhaní uvnitř trumpistického hnutí. Podle Saul se současnost nutně nevyznačuje větším množstvím nepravd, než kolik jich zaznívalo v minulosti.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Co je fear speech? Na sítích předčí i nenávistné projevy

Zvláštností dneška je spíše to, že dosud se lhalo o věcech, které byly logicky vzato myslitelné, typu „ten a ten politik zavedl zdravotní reformu, aby z ní měl osobní zisk“. Dnes se více pracuje se zjevně absurdními nepravdami jako „američtí Demokraté spolupracují se satanskou sektou na únosech dětí“. Lež o 17. listopadu jako pouhém divadle organizovaném v Moskvě má zjevně blíže k druhému než prvnímu typu lhaní.

Filozofie jazyka také vyhradila pro tyto výroky zvláštní pojmenování. Označuje je za holé lži. Mluvčí v tomto případě ví, že publikum jeho výroky nebude pokládat za pravdivé. A nejde tedy o lež, která chce klamat, ale která sleduje mnohé jiné cíle, z nichž nejzjevnějším je přitáhnout pozornost a pobouřit. Jde vlastně o typ manipulace, která nemá vštípit publiku nějakou nepravdu, ale silné rozhořčení nad nepravdou. To pak lhář různým způsobem využívá.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: V čem se mýlí kritici filmu Velký vlastenecký výlet

Dotyčný například může prezentovat dav odpůrců jako nenávistný a sebe portrétovat jako rozvážného člověka se zájmem o dialog. Tento scénář je v případě lži o 17. listopadu přinejmenším pravděpodobný. Zmíněný politik následně publikoval snímky sebe sama stylizovaného do role seriózního muže, na nějž pokřikuje rozhořčená skupina lidí.

Výzkumníci lhaní ve veřejném prostoru se však shodují na tom, že holé lži neslouží jen k pobuřování oponentů. Jde také o to testovat oddanost podporovatelů – tedy to, zda jsou skutečnými následovníky. Pokud začnou očividné lži odmítat, z daného tábora se vyčlení. Pokud vůči holé lži mlčí, nebo ji dokonce opakují, lze je pokládat za věrné. Výroky následovníků opakující očividné lži „vůdce“ pak charakterizuje cosi jako přímá úměra.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Od „Sorose“ po „chirurgy z dovozu“. Filozofie jazyka popisuje radikalizaci veřejných projevů

Mluvčí signalizují věrnost tím silněji, čím zjevnější nepravdu přebírají a čím významnější téma je ve hře. Dotyční jsou tu ochotni pro svého vůdce obětovat i vlastní reputaci či důvěryhodnost.

A konečně, cílem absurdních lží typu „17. listopad byl pouhé divadlo“ není jen zmíněné provokování a testování věrnosti následovníků. Jde také o demonstraci síly. Tím, že někdo neváhá šířit očividné lži, dává najevo, že pro něho na rozdíl od ostatních neplatí závazek řídit se fakty. Americká novinářka Masha Gessen, jež se zabývala výroky hnutí MAGA, používá následující příměr: „Je to lež toho staršího, většího kluka, který ti vzal čepici a nosí ji – zatímco popírá, že ji vůbec vzal. Proti takové lži neexistuje obrana, protože jejím smyslem je projevit moc, ukázat: můžu říkat, co chci, kdy chci.“ 

Čtěte také

Tomáš Koblížek: 30 let od „prvního hejtu“ na sítích. Jaké byly počátky digitální nenávisti a kam směřujeme?

Holí lháři vlastně dávají najevo, že jsou v pozici, kdy se jich rozpor s realitou nemůže dotknout, že si ho snadno mohou dovolit.

Co s tím? Možná pro začátek postačí neprezentovat v médiích i kdekoli jinde daná tvrzení neutrálně jako „kontroverzní výroky“ a nebát se používat slovo „nepravda“. A neptat se dotyčného, proč je o absurditách přesvědčen, tedy nediskutovat o nich, ale ptát se přímo, proč se rozhodl nepravdy šířit. Jinými slovy, možná nastal čas nebýt zdrženliví a hovořit napřímo. Dřív než se očividné lhaní stane naprostou samozřejmostí.