Tomáš Koblížek: Blesková nenávist v metru i na sítích. Jak chápat fenomén hit-and-run?

Filozofie jazyka zde mluví o hit-and-run projevech, jimž je dobré věnovat pozornost. Něco významného signalizují.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Co je fear speech? Na sítích předčí i nenávistné projevy

„Koukej zmizet na Ukrajinu a nekaž nám tu vzduch!“ „Příští revoluce už nebude sametová a ty půjdeš jako první!“ „Krávo hnusná, odporná!“ Podobné výroky mohou zaznít na ulici či ve veřejné dopravě, ale také v online světě, při debatách na sociálních sítích či v diskusních fórech.

Současná filozofie jazyka tu hovoří o projevech ve stylu hit-and-run, česky udeř a zmiz. Ty spočívají v tom, že neznámý mluvčí někoho překvapí agresivním projevem a následně se stáhne či ztratí. Jde o jednostranný útok, jehož překvapivost zesiluje dopad slov na jejich terč. Způsobuje šok či otřes.

Podrobný rozbor bleskových projevů nedávno vyšel v oxfordské monografii o současné online komunikaci. Autorka textu, americká filozofka jazyka Lynne Tirrell, tyto řečové údery chápe jako přesný opak ideální konverzace. K ní běžně náleží úvod – například oslovení, jímž dáváte najevo zájem o rozmluvu –, nějaká středová fáze, kdy jeden mluvčí reaguje na druhého, a závěr, tedy signál, že debata má či může skončit.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: V čem se mýlí kritici filmu Velký vlastenecký výlet

Bleskové projevy jsou zvláštní tím, že nemají ani začátek, ani střed, ani konec. Útok na ukrajinskou dívku v metru, ať už jde o výhružku, či veřejné ponížení, je bodovitou záležitostí, nikoli vybídkou ke komunikaci. Mluvčí svůj terč pasuje do role pasivního posluchače, s nímž nemá zájem vést hovor a který nemá právo reagovat.

Ostatně tyto proslovy jsou rovněž výzvou přihlížejícím nejen ohledně toho, jak mají o nějakých lidech smýšlet, ale také jak k nim mluvit. S „parazity“  a „nepřáteli“ se musí hovořit spatra, žádné diskuse.

Hit-and-run útoky patří do početné rodiny zahrnující různé podoby jazykové agresivity. Jejich méně nápadným protějškem je tzv. chronické řečové útočení. Jde o opakující se, méně nápadné ústrky na adresu různých lidí, jejichž účinky nemusejí být okamžité, ale postupně se sčítají.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Vtipy o romském holokaustu? Filozofie jazyka mluví o sugar-coatingu

Příkladem mohou být jakoby letmo pronesené výroky ve frontě u pokladny typu „já nevím, proč ti Ukrajinci musejí být zrovna u nás“ nebo „ti by nás takhle nehostili“. Místo ostrého výpadu jde o pozvolna se šířící nepřátelství, které se stává součástí každodenního prostředí. V něm se někdo náhle necítí vítán.

Proč se zaměřovat na tyto projevy, ať už bleskové útoky, či pozvolně se projevující nenávist? Snad proto, že existuje jedno nedorozumění ohledně tématu extrémismu, které je dnes právem hojně probíráno. Běžně se má za to, že extrémismus je záležitostí jakýchsi podivných aktivistů a politiků, kteří usilují o to získat podíl na moci. To samozřejmě není omyl.

Ale je také třeba si všimnout, že extrémismus není jenom jasně vymezená skupina lidí, ale také jazyk, který charakterizuje agresivita vůči „nežádoucím osobám“ a který už nezaznívá jen na politických mítincích či demonstracích: proniká do každodenní reality. Nyní nezbývá než se proti tomuto jazyku čím dál hlasitěji ohrazovat. Jednoduše proto, aby jeho terče věděly, že za nimi někdo stojí, a aby mluvčí tohoto jazyka nikdy nezískali dojem, že jejich slova jsou normální.