Tomáš Koblížek: Homofobní, antisemitské a jiné urážky. Jde pouze o „nekorektní“ slovník?

Čeština tak má celou zásobu ponižujících označení pro Romy, Ukrajince, Židy, Vietnamce či gaye. O jaký fenomén se jedná, vysvětluje analytická filozofie jazyka, která už delší čas zkoumá nesamozřejmé aspekty těchto slov. Díky těmto výzkumům je například jasnější, proč mluvit pouze o „nekorektním slovníku“ tu znamená míjet se s podstatou celé věci.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Spor o „hoststvo“. Proč nesouhlasím s profesorem Olivou

Vezměme příklad, který má daleko k fikčnosti. Po ulici kráčí ukrajinská dívka a někdo hlasitě utrousí větu zahrnující tvrdou protiukrajinskou urážku. Jedním z nesamozřejmých aspektů této situace je, že urážka zde nemusí vyděsit jen svůj bezprostřední terč – což je samozřejmě nejzávažnější aspekt celé scény –, ale může zapůsobit na kohokoli, kdo incidentu přihlíží. Jak nyní vysvětlit, že má útok určitý dopad právě i na přihlížející či kolemjdoucí?

Podle jednoho z diskutovaných výkladů s sebou použití urážky nese tichý předpoklad, že s urážkou souhlasí každý, kdo jí neoponuje a je jí svědkem. Jinými slovy, kdokoli, kdo nenávistné urážení zaslechne, se proti své vůli stává komplicem útoku, dokud se vůči němu nevymezí. A tuto svou nedobrovolnou roli může silně vnímat. Nenávistná urážka se tímto liší od mnoha jiných tabuizovaných slov: přestává být dvoustrannou záležitostí napadajícího a napadeného a vtahuje do dané situace celé okolí.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Boj proti spiklencům ve slovenské kultuře

Velká pozornost je při analýze urážek věnována také faktu, že antisemitské, protiukrajinské či jiné nenávistné termíny si drží svou útočnost i ve větách, v nichž je příslušný výraz jen citován či komentován. Hovoří se o tzv. projekci daného výrazu mimo jazykový kontext.

Jde jednoduše o to, že například také novinové titulky, které kriticky zmiňují nenávistné protiromské či homofobní výrazy jako odpudivé, mohou na členy dotyčné komunity stále působit agresivně. Pohrdání je obsahem daných výrazů, který nelze v daném kontextu jednoduše vymazat. Proto se také upozorňuje na to, že je lepší nenávistné výrazy necitovat, pokud k tomu není zvláštní důvod – například v soudním prostředí.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Misogynie ve vědě a umění

A konečně jedním z diskutovaných aspektů nenávistných urážek je to, že vždy mají tzv. neutrální protějšek. To znamená, že ve slovní zásobě zpravidla disponujeme vedle nenávistných výrazů i slovy, jimiž lze dotyčné skupiny označit bez pohrdání: „gay“, „Rom“, „Žid“ či „Ukrajinec“ jsou běžnou součástí češtiny. Tento samozřejmý fakt vysvětluje, z jakých důvodů je použití urážky vnímáno jako útok. Pokud ji někdo vysloví, víme, že dotyčný mohl mluvit jinak.

Zde již dospíváme k otázce, proč je nepřípadné označovat tyto výrazy pouze za „nekorektní“. Nejen u nás panuje mýtus, že jediným problémem nenávistných termínů je jejich urážlivost nebo to, že se někoho dotknou.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Nikdo se nedozví, kdo jsi. Úvaha o cenzuře

Filozofky a filozofové jazyka však také upozorňují, že použití nenávistného jazyka není jen urážením, ale vždy také návrhem pro ostatní, jak bychom na Židy, homosexuály, Romy či jiné skupiny měli hledět. Jinými slovy, šíření těchto výrazů je nejen propagací určitého jazyka, ale také propagací určitého smýšlení o druhých, k němuž se mluvčí hlásí. Bylo by na samostatnou úvahu, jak reagovat.

Pro začátek si snad stačí připustit, že pokud se někdo rozhodne nenávistné urážky nepoužívat, není to jen z respektu k abstraktním etickým kodexům či kvůli snaze vyhovět jakémusi obecnému jemnocitu. Jednoduše nechce nějak mluvit, protože nechce nějak myslet. Tím spíš, že myšlení tohoto druhu mělo historicky vzato řadu neblahých důsledků.