Tomáš Koblížek: Nikdo se nedozví, kdo jsi. Úvaha o cenzuře

A že se cenzura nevyčerpává jen zakazováním a restrikcemi, neboť zahrnuje také řadu metod, které umlčují i bez restrikcí a zákazů. Současná filozofie jazyka, politická filozofie a filozofie práva popisují mnoho takových nesamozřejmých stránek cenzury a jejích rizik. Můžeme se nyní podívat na ty nejvýznamnější z nich. Je to něco, o čem je dobré mít jasné povědomí.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Proč lžeme?

Ve filozofickém výzkumu svobody slova a cenzury, mezi jehož novodobé klasiky patří autoři jako Tim Scanlon, Frederick Schauer nebo filozofka Seanna Shiffrin, se především upozorňuje na to, že cenzura není jen omezováním práva nějaká slova říkat. Je také omezením práva nějaká slova slyšet a uvažovat o nich.

Pokud například televize odmítne na nátlak vlády zvát do debat nesouhlasně se vyjadřující umělce či intelektuály, neomezuje tím jen právo daného mluvčího veřejně se vyjádřit. Omezuje tím také právo mnoha lidí jiný názor vyslechnout a svobodně přemýšlet o tom, zda jim tento názor vyhovuje, a podle toho příště volit. To je tedy první bod k zapamatování. Cenzura je vždy dvojsečná. Omezuje nejen práva mluvčích, ale i práva posluchačů.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Spor o konspirační teorie

Dalším méně samozřejmým aspektem cenzury je, že jejím terčem nemusí být pouze ten, komu je bezprostředně odebíráno slovo. Pokud například vláda začne útočit na jednu skupinu novinářek a novinářů a omezuje šíření jejich výroků, může to být záměrný signál pro další osoby, například umělkyně či umělce, že vyjadřování se na podobné téma pro ně bude znamenat těžkosti. Jinými slovy, cenzura často bývá nejen omezením jedněch, ale i varovným signálem pro druhé. Má charakter zastrašování, a někdy dokonce výhružky, jejichž cílem je také umlčovat.

Jeden z paradoxů cenzury pak spočívá v tom, že nemusí být praktikována jako zákaz. Jak plyne z tzv. teorie řečových aktů, umlčovat lze i prostřednictvím toho, že vláda podlamuje autoritu kriticky smýšlejících novinářů pomocí propagandy cílené na tyto lidi. Takže neumlčuje tyto osoby tím, že by jim zakazovala se vyjadřovat. Ale pomocí masově šířených lží o někom dosahuje toho, že jeho slova sice jsou slyšet, ale pro posluchače nemají žádnou váhu. Efekt je opět stejný, jako by mluvčí neříkal nic. Nositele příslušných názorů „přeci nemá smysl poslouchat“.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Labyrint oklamané mysli

Konečně je třeba říci, že rizika cenzury se nepojí jen s politikou, tedy s tím, že je omezeno něčí právo vyjadřovat politické názory a právo jiného o nich přemýšlet. Výše zmiňovaná Seanna Shiffrin, autorka zatím poslední velké teorie svobody slova, upozorňuje, že debaty s druhými o jejich názorech či emocích, umožňují kultivovat celou naši osobnost: náš rozhled o světě, naše vlastní pocity i schopnost ostřeji vnímat realitu.

Čím méně pestrá je debata, jež nás obklopuje, čím více je cenzurována, tím méně pestří se stáváme my sami jako jinak mnohostranné osobnosti, které bez interakce s druhými spíše nevzkvétají.

Vzhledem k tomu, jak nebezpečná může cenzura být, měli bychom zvažovat, kdy chceme o cenzuře mluvit. Cenzurou není, když omezujeme šíření nenávistných projevů třeba na adresu Romů či Ukrajinců, neboť tyto projevy primárně nevyjadřují názory, ale jen útočí na druhé.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Digitální nenávist v Čechách a na Moravě

Stejně tak omezení šířených dezinformací není tak úplně cenzurou, nakolik manipulování s druhými rozhodně není základním lidským právem. Cenzura je spíše omezením mého práva ukazovat druhým, kým jsem a za čím stojím. Znepokojovat by nás měla situace, kdy toto právo přestane být samozřejmostí, jako v případě dnešního Slovenska. Tamní novináři, intelektuálové a umělci, pro něž cenzura už není jen hrozivou budoucností, si proto zaslouží naši podporu.