Tereza Horváthová: Mireček

Není samozřejmé mít řemeslníka, který mluví stejnou řečí jako ty. Řemeslníka, který přijde, když jste se domluvili, hledá řešení, která se jeví smysluplná oběma stranám, přemýšlí a zajímá ho, co si myslíš, neříká „to nic nebude stát“, když to pak stojí majlant, má vizuální představivost, nedělá díry nazdařbůh, aniž by předem zjistil, do čeho bude vrtat, nezačne bourat, než zjistí, co má stavět, přijde na smluvenou schůzku, neodevzdává polovičatou práci a když, tak ji brzy dokončí a ještě chápe, že dům z 15. století není panelák a chalupa ze začátku 20. století není chata.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Nerokouros

Na konci práce ti neodevzdá fakturu, do které si počítá i materiál, co ho omylem koupil navíc. Většina dobrých a chytrých řemeslníků, kterých je na světě tak málo, jako by patřila k jednomu živočišnému druhu, k jednomu starobylému národu, který se, co vím, schází v jednom podzemním sále na tajném místě (a nejsou to táborské katakomby, ani krypta, možná spíš nějaký vodojem z 19. století). Hučí to to tam jak v středověké katedrále.

Za společného mrmlání, pokuřování a postávání tam probírají řemeslnické desatero (práce není nad Boha, ale svou práci musíš milovat, neslibuj, co nemůžeš splnit, vezmi si jen to, co ti náleží, ale spočítej si to pořádně, když máš zpoždění, omluv se, pracuj jen s těmi, kdo jsou jako ty, nekuř a nehuntuj se, zaplať si úrazové pojištění a nezapomeň na to, že pod svíčkou je největší tma) a zpovídají se ze svých hříchů velkému shromáždění svých praotců, co už dlí na nebesích.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Telefony

Kají se a i my jim to později s radostí odpouštíme, protože víme, že nakonec všechno dobře dopadne. To od nich jsem slýchala jméno Mireček. A vyslovoval ho často i Tonda, vitrážník, scénograf a všeuměl, se kterým, jak říká Petr Bajza nebo Eda Kemling, „my tady v Táboře chodíme“.

Bájný Mireček stavěl zdi, koupelny, natahoval omítky, byl ochotný udělat něco velkého ale i něco malého, dělat dokonce i to, co ostatním nešlo a uměl přitom být spolehlivý. Nedoufala jsem, že bych ho někdy mohla potkat, že by se našla skulina, ve které by nám pomohl dát dohromady všechny ty naše nahromaděné resty. Měl toho pořád moc, každý by ho chtěl. Pomáhal snad všem, co si koupili malej barák za málo peněz a pak ho potřebovali opravit.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Jablůňka

Ač si ho Tonda docela žárlivě střežil, jednou ho stejně přivedl do Truhlárny. To bylo před dvěma lety. Přivedl ho pozdě, jak je jeho dobrým zvykem, to že se musí postavit záchody, abychom tam vůbec mohli hrát ochotnické divadlo, se vědělo dlouho... Ale Tondův čas se rozkládá na jiné atomy než ten náš.

I když bylo docela teplo, Mireček přišel v obnošené hnědé do leskla vydřené bundě a špinavých pracovních lacláčích, nebo možná v černém vytahaném svetru. Zpod zednické čepky mu koukal copánek světlých vlasů. Měl měkký pobavený úsměv... Řekl, že má moc práce, a ptal se, kolik máme času. Tonda říkal tejden, ale byly to ve skutečnosti dva dny. To je málo. Usmál se ještě pobaveněji a šel na to.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Zastavený čas

Na podzim nám doma opravil fasádu, někdo mu odřekl šichtu. Přivezl si míchačku a za pár dnů to měl. Půjčila jsem mu klíče. Vytřel po sobě. Pracoval rychle a pečlivě, nepostával, nezdržoval se, nikomu nevolal. Peníze chtěl na ruku, vždycky potřeboval dokoupit materiál. Čekal na mě několikrát, jednou navečer na křižovatce u nádraží, trpělivě, nemohla jsem ho najít, stál ve stínu a díval se na měsíc.

Na jaře byl u nás na chalupě. Pod jeho rukama se znovuzrodily vnitřní stěny lety opadané a vlhké, klenbu stropu, o kterou jsme se báli, jednoduše stáhnul... Říkal: „to pude“. Všechno šlo. Dodělal i co jsme nestihli, odvozil suť, zametl. Výklenky a rohy v chodbě se prokoukly, začistil je do hladka, kulatě. Nerad psal zprávy a tak mi volal. Mluvil dlouho, chtěl si povídat. Víc řekl po telefonu, než z očí do očí, byl plachý.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Kroužek

Nevím, jakým zázrakem ten čas ze všech svých časů ukrojil. Jak to, že i teď na podzim šel do Truhlárny dodělat novou sítotiskovou dílnu. Než ve čtvrtek odcházel, řekl Tondovi, že mu je blbě a jestli zejtra nepřijde, tak už nepřijde nikdy. A už nepřišel.

Umřel v křesle v domě, ve kterém nijak zvlášť netoužil bydlet a který ještě než měl pohřeb, přišli zrekvírovat hamižní příbuzní. Byl by rád malý dům, který by si byl opravil podle svého. Bydleli by tam s Maruškou. Udělal jich přece tolik. Ale nestihl to, bylo mu teprve 49. Místo toho se stal dalším z praotců řemeslnického cechu. Oni se tenkrát vyššího věku nedožívali. Tak nám zas od vás někoho pošli a díky, Mirečku!