Tereza Horváthová: Nerokouros
Nevím už, jak vznikla tahle rodinná tradice, vyrážet čas od času na výlety jen s mlhavou představou kam máš dojít, kudy máš jít a jak se máš vrátit domů. Asi se to nedá svést na nic jiného, než na nechuť něco plánovat, jelikož v tom našem monstrózním podniku, co jsme ze svého života vytvořili, už se nám moc nechce organizovat.
Vyrážíme. Nahodile otevřený francouzský průvodce po okolí Chanii v domě zapůjčeném od bývalé nakladatelky, včera zvěstoval, že asi sedm kilometrů, v podhůří narůžovělých hor, které pozorujeme přes siluety vysokých lamp chaňského stadionu, je starý klášter a vyhlídka.
Čtěte také
Jméno toho místa jsem si přečetla nedbale a teď ho lovím v paměti na zastávce autobusu, který by nás tam měl dovézt. Asi to bude tady, Nerokouros… Ač to zní spíš jak nějaký bájný ještěr. Náhodně oslovení chodci kroutí hlavami nad názvem i možnou přítomností kláštera. Autobus číslo 33 nás proveze dlouhou periferií a vyklopí nás stanici za špitálem.
Stojíme na malé silničce lemované obrovskými tújemi, za kterými začínají kilometry sadů oplocených jen nízkou kamennou zídkou. Jsou tři hodiny odpoledne, není tu nic než prach a vedro. Vyrážíme směrem k horám, i když cíl naší cesty zřejmě neexistuje. Stromy už vrhají stín. Oči i dech se pomalu přizpůsobily horku a v šedo-zeleno-rezavých odstínech začínají rozeznávat hojnost: avokádovníky obsypané dozrávajícími plody, trnité keře plné granátových jablek, fíky, čerstvé i ty suché, které se nevyužité válí pod stromy a pečlivě udržovaná zahrada plná salátů a lilků.
Čtěte také
Čtrnáctiletá Johanna odmítá jít dál, nechápe, co tu děláme. My také nechápeme. Za malou vápenkou roste ve srázu fíkovník, kořeny a kmen má hluboko pod námi a spleť větví složí složitou snovou korunu, ve které se mihne kočka… Horské stráně, pod kterými putujeme, jsou uschlé, tráva, byliny a kaktusovité trsy by se mohly každou chvíli vznítit. Občas přejede auto.
Vcházíme do velké roztahané vesnice. Jsou tu jen nehezké domy postavené v posledních dvou dekádách, které většinou slouží k ubytování letních hostů, ale na chodníku, v zahradách i u silnice rostou manga, kaki, obří rudě rozkvetlé ibišky a stromy se žlutými plody, které chutnají jako rajče klonované fíkem. Ortodoxní klášter působí opuštěně, žádné pozůstatky středověku tu nevidíme. Autobus jede asi za dvě hodiny, dá-li se věřit jízdnímu řádu, vyhlídka je vysoko v horách. Děti dál než k mrazáku v supermarektu, odkud vytáhly mrňavé domácí nanuky, nedostaneme.
Čtěte také
J. je ale už jako ohař na stopě, stoupá podél hřbitova po drolící se betonové cestě k původní vesnici. Cestička se zužuje a kroutí a ocitáme se uprostřed rozvalin bývalé vesnice postavené terasovitě ve stráni. Před padesáti lety tu ještě stála, některé obvodové zdi ještě drží, jiné už jsou v rozvalinách. Prorůstají jimi trsy šalvěje, horského hojníku a mladé fíky.
V některých zdech ještě visí sluncem a větrem vysoušené zelené a modré dveře na jeden pant, je tu i pár domů, které ještě stojí, jsou zavřené na zámek, ale střecha už propadává. Na zemi se válí kropenka na svěcenou vodu zaprášená pískem a vyžraná měděnkou. Před námi se otevřel pohled na obrovský přístav, do kterého možná tihle vesničané denně chodili po své práci. Odkud sem dostali vodu, když tu žili celá staletí, není jasné.
Čtěte také
Děti nás nakonec najdou a propadnou stejné hře jako my, přeskakují a prolézají labyrintem uliček a zdí a snaží se vyšplhat co nejvýš… Na úplném vrcholu za dvojitým elektrickým drátem stojí vila, kterou tu museli postavit před třiceti lety. Je stejně prázdná jako domy dole a připomíná, že zanikání někdy může být rychlejší, než si představujeme.
Cestou dolů si všimneme rozvalin středověkého kláštera, který leží u hlavní silnice daleko od vsi, žádná cesta k němu nevede. Kluk, kterého se ptáme, odkud jede autobus, anglicky neumí, a i když se snaží, nakonec jen neurčitě mává rukou k přístavu. Na krajnici úzké silničky se válejí odpadky a dlouhá gumová hadice. Cestou nás praví Kréťané obdarují obrovským trsem fialového hroznového vína.
Čtěte také
U autoopravny a marketu na konečné autobusu číslo 25 postává parta mladých mužů s vlasy ulízlými brilantinou, zvou nás ke stolu, vyzvídají, hostí nás… Život se děje tady a teď. Mluvíme o práci pro instalatéry a holiče. Smějeme se. Na malý okamžik se spřátelíme.
Život a zanikání, minulost naskládaná ve vrstvách, kterou tu nikdo nevidí, krása, hojnost, prach, odpadky a srdečná blízkost těch lidí jihu a slunce, které i v sedm hodin večer hřeje. Pro to jsme si sem přišli cestou, po které nikdo nechodí, do místa, které nikoho nezajímají. Johanna nám už odpustila.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
