Tereza Horváthová: Den S.
Naše všední zimní dny jsou každý jiný a zároveň stejný: děje se opakují v nepravidelném rytmu, M. odchází na vlak, klapnou dveře za jednou a druhou školačkou, budíme A. a odcházíme do školky, pijeme kávu, pracujeme dole nebo nahoře, topíme nebo se balíme do svetrů, pijeme čaj, telefonujeme, organizujeme, odepisujeme, brodíme se pouští otázek a odpovědí, vztekáme se u práce, dohadujeme, diskutujeme, noříme se do zpráv, čteme, vaříme nebo občas jdeme na oběd.
Někdo přichází, někdo se na něco ptá, otevíráme a zavíráme dveře za dětmi, čteme jim, na oběd přijde máma, vedeme ji domů, někdy odjíždíme do P., vracíme se v noci, venčíme psa, nikdy nezapomeneme na noční procházku... A pak přijde sobota.
Čtěte také
Sobota, den stížností a kňourání, den únavy a lenory, den S. Začne prásknutím dveří v dětském pokoji, hádkou o to, co se bude poslouchat nebo číst, hádkou o rozsvícenou lampičku, začne příliš brzo, protože bychom raději spali, váleli se, pochytali sny, jen tak byli, ale někdo už přichází se stížností, jeden nechce venčit psa, druhý nechce jít pro chleba, třetí ani nevstává, já ne, já jsem byl včera, předevčírem, já chodím vždycky, proč vždycky já?, vstáváme, v kuchyni nikdo neuklidil, i my si stěžujeme, nikdo nevynesl tříděný odpad, který se vrší v různých pytlích na různých místech, takže to vypadá, že se někam stěhujeme nebo žijeme v provizoriu, bolí nás hlava a kosti, měli bychom cvičit, ale necvičíme, měli bychom pro sebe něco dělat, ale neděláme, káva nepomáhá, obloha je zatažená.
Čtěte také
Kluci nastavují E. v šatně nohu, a v jídelně se nedá jíst, včera byly rozvařený nudle s tvarohem, a doma je k jídlu jenom chleba, proč nemůžeš někdy koupit křupky, v lednici taky vůbec nic není, už zase budeme muset jet na nákup a J. nemá kartáč na vlasy, protože jí ho E. sebrala a neví, kam ho dala, někdo někoho zatahal za vlasy, kopnul ho nebo ho prostě otravuje, včerejší film nestál za nic, byl moc pro malý nebo příliš pro velký, někoho bolí hlava, jiného břicho, dalšího záděrka, a většina nemá žádný kamarády nebo jeho kamarádi nemají čas a úplně všichni nutně potřebují nějaký přístroj, aby někomu napsali, něco si pustili nebo něco poslouchali, nejlépe svůj, na který ještě budou čekat ještě dva, čtyři, deset let... Mami!
Hlavní stížnosti sobotního dopoledne se ale točí kolem toho, že nejsme schopni vymyslet žádný pořádný sobotní program a že naše domácnost je jednou provždy zanedbaná.
Čtěte také
V jedenáct přichází soused S. a ptá se jako obvykle, co děláme... vaříme kávu, tlacháme, stěžovatelé se musejí nadechnout, než spustí další tirádu. Je sobota, a ještě před obědem otevíráme Kabinet stížností. Všechny mají nárok na život, všechny jsou podstatné a žádná z nich nesmí být zanedbána. Každá z nich musí být pečlivě uložena a opatřena štítkem, zasunuta do šuplíčku. Nebereme je na lehkou váhu.
Když sobotní dopoledne pomine, a přece jen se rozhodneme, že odpoledne pojedeme bruslit do Újezda, na procházku k řece, podél Jordánu s mámou nebo cokoli jiného, tak se ten nebo jiný většinou banální, zato společný plán najednou zaskví ve zcela jiném novém světle. Všichni se konečně navlečeme do všech vrstev, dohledáme chybějící rukavice, šály a kabáty, přestaneme naléhat na ty, kteří odmítají nosit čepice kvůli stylu a najednou stojíme venku a Kabinet stížností zavíráme do příštího týdne. Vlastně nám teď stačí málo na to, abychom byli spokojení: třeba temně zelený průsvitný led, pod kterým pomalu plavou, skoro stojí, důstojní líni.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
