Tereza Horváthová: Předměstí

Byl červen a horko, děti ještě chodily do školy. Po své matce zdědily jen nezkrotnou povahu, jinak byli oba světlí a zrzaví jako jejich otec.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Jak jsem se měla stát prozaičkou

Vyzvedávala jsem je před cihlovou školou pod obrovskými platany, každý den jsme se jedinou hlavní ulicí, polepenou zářivými ploty reklam na cokoli, beze spěchu prodírali různobarevným davem, který postával a posedával na ošoupaných židličkách u zaplivaných bister a fastfoodů. Odváděla jsem je do ošklivého malého domku s betonovým dvorkem a nakrátko vystříhanou zahrádkou obehnanou plotem z vysokých tújí.

Byla devadesátá léta, na zahrádce trůnila obrovská trampolína a v umělohmotných květináčích rostly velké trsy levandule. V bílé kuchyni byla zabudovaná mikrovlnka, ve které se vařilo i peklo. Od začátku jsem k ní pojala atavistickou nedůvěru. Představovala jsem si, že v jídle zůstávají ostré neodstranitelné střepy různě nalámaných vln a dokonce snad i kousky magnetů.

Čtěte také

Tereza Horváthová: O jisté vášni

Paříž byla daleko a nebyl čas na výlety, takže jsem nekonečná dopoledne trávila na koberci, kde stála hifi souprava a dlouhá řada cédéček americké nezávislé hudby. Poslouchala jsem pořád dokola Nico, Velvety a Lou Reeda. Občas jsem otevřela obrovskou skříň a tajně jsem si zkoušela krásné šaty z afrických látek, ve kterých ona vypadala jako bohyně, kdežto já jako paní na uklízení. Bydlela jsem v bíle vydlaždičkované místnosti v suterénu hned vedle prádelny. Převládala v ní silná vůně gelu na praní. Často se mísila s pachem nevyvezených popelnic.

Ti dva byli zvláštně nesourodý pár, který se před mýma očima rozcházel. Sophie šílela létem, horkem, rodinným ujařmením, všechno jí bylo malé, ten dům, sterilní zahrada, jeho přátelé, rodičovské povinnosti, byla chycená do sítě střední třídy a zmítala se v ní jako právě chycená ryba. Zároveň toužila po postavení, pohodlí, přístrojích, autě, šatech a penězích. On to věděl, a přesto ji miloval zadubenou a věrnou láskou, kterou milují nudní lidé něco, co je přesahuje a co jejich představivost nedokáže zavnímat.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Operace

Ve mě se svářely jistý obdiv k nepochopitelnému způsobu života, ve kterém se má zaměstnavatelka tak lehce pohybovala, k její překypující ženskosti, jižanské kráse, snadnosti, se kterou se dokázala oblékat, líčit, jíst, zvládat děti, vařit, nakupovat, mluvit o kultuře i o svých milencích, organizovat večírky všech druhů, jeden pro rodinu, jiný pro kuřáky hašiše, lítost k jejímu laskavému muži, kterému jsem občas místo ní vyžehlila límečky na košilích a zárodek pohrdání jednotvárným měšťáctvím, který společně přes všechno stejně jako další tisíce lidí z toho předměstí toužili provozovat a žít.

Nevím, jak to tenkrát mezi nimi dopadlo, možná její nepochopitelná síla vtáhla tu jeho do své, vcucla ho a přetavila, udělala z něj jiného pevnějšího člověka, možná ji udolala touha po pohodlí a stalo se z ní to, čemu se vzpouzela, možná se rozvedli, možná podlehla všem svodům a její děti se staly předměstskými dealery hašiše, možná je jednou potkám... ale jistě ne na cestě domů z táborského nádraží.