Tereza Horváthová: O jisté vášni

12. květen 2023

Jak začít tento text o vášni. Možná pohledem na mého muže, který ve 3 hodiny 45 minut ráno stojí ohnutý na vrcholu obrovského oranžového kontejneru uprostřed náměstí kdysi východoněmeckého města Fulda a šmátrá uvnitř. Za ním se tyčí věže vyheblovaného barokního kostela, drobně prší, je zima, začátek dubna, pár stupňů nad nulou. Před dvěma hodinami nás partička arogantních pracovníků Deutsche Bahn vysadila z vlaku.

Má patnáctiletá dcera drží bílý polámaný deštník, který J. cestou vytáhl z koše a sedí na terase šeredného proskleného hotelu, co nazdařbůh přetíná barokní náměstí vejpůl. Jako by doufala, že za chvíli vejde servírka, začne připravovat ranní kávu a pozve ji dál...

Čtěte také

Máme za sebou úkryt před mříží obchodní pasáže, bloudění po liduprázdném městě, krátkou mezihru ve vyhřátém vestibulu odcizeného hotelu, odkud jsme po krátké chvíli byli vykázáni do noci, hledání nonstop baru, z něhož se vyklube night club, ledovou procházku velkorysým neosvětleným parkem s temnou siluetou bývalého kláštera, na kterém svítí nápis Polizei, postávání před hodinovým hotelem...

Chlad nás proniká, jsme unavení a doba už je taková, říkáme si, bez plánu jsi ztracen, bez telefonu vymazán, bez karty neexistuješ, jsme anachronickou výjimkou, která s nadějí očekává lidské teplo, lítost a soucit.

Čtěte také

Ale vraťme se k tomu obrazu. Můj muž stojí na kontejneru a spolu s Jakubem, melancholickým ilustrátorem, prohrabují kontejner. Po chvíli se ozve volání: Mám to! A z útrob té obří vesmírné stanice směrem k nám proudí zásilky porcelánových hrnků, kovových mléčenek, cukerniček, čajníků, ubrousků... je tu vyvržená celá hotelová kavárna: od jídelních lístků po kávovary a pokladny, vše pečlivě srovnané, jako by ten, který věci připravoval, dbal na to, aby se cestou na smetiště nerozbily.

Kráčíme na nádraží ověšeni nálezy a pociťujeme jistou nadřazenost nad pracovníky Deutsche Bahn i celým tím idiotským světem, ve kterém se hotely dají vyhodit do kontejneru. Zvítězili jsme. Máme to!

Jako tenkrát v raných devadesátých, když jsme se co chvíli probírali sutinami vyvržených vinohradských bytů, kde se mísily halabala odhozené šatníky z třicátých a šedesátých let, dřevěné kostky a stavebnice, haldy papírů, poliček, šuplíků, knih, panenek i jídelních servisů, židlí, křesílek i taburetek, ze kterých jsme si všichni postupně sestavovali své malé chudé domácnosti a knihovny. Štáflův hmyz, Čapkovy obálky, Lhotákův Enšpígl....

Čtěte také

Jako před pár dny v Nantes, kde už se pár týdnů kvůli stávce nevyvážejí popelnice a my jsme je obcházeli a k nevěřícnému údivu našich francouzských hostitelů nacházeli roztodivné poklady: dřevěnou krabičku, plnou indických korálků a náramků, desítky krásných plechovek prošlých čajů, zásobu sterilních gáz z šedesátých let, dopisy, vizitky, pohlednice....

Jako před deseti lety v jednom rozpadávajícím se domku v jednom malém městě, kam se leze sklepním okýnkem a kde na půdě nacházíme staré fotografie, dopisy s hlavičkou právní kanceláře, perka, kartičky, kalamáře, skleněné lahvičky od alkoholů a parfémů, některé poloplné, ze kterých si náš pětiletý syn ve vršku nalezené kredence sestavuje muzeum. Vernisáž byla velkolepá.

Jako když nám bylo deset na pravidelném archeologickém lovu na ohromném smetišti za vesnicí, kde na nás uprostřed odpadků zasvítil bleděmodrý smaltovaný cedník.

Čtěte také

Jako před covidem na jednom ostrově, kde jsme našli dřevěnou bednu se zpáteční adresou do Ameriky a uvnitř pečlivě poskládané součásti místních krojů, šátky, živůtky a bavlnky, žlutozelený pléd a starorůžovou vlněnou deku se sametovým okrajem, a celé emigrantské korespondence...

Věci, ohmatané, s láskou poskládané a nemilosrdně vyvržené, ač jejich čas ještě nenastal, ještě se nerozbily, ještě se dají přečíst, poskládat, k něčemu využít... jako bychom je i jejich dávné majitele vytrhávali smrti. Netřídíme je, nesbíráme, nekatalogizujeme, najdou si své místo, stanou se součástí domácnosti, prožijí s námi kus života jako zachráněná stará nepotřebná zvířata. I když z toho hrnku z Fuldy můj muž zatím zásadně odmítá pít. Prý mu to příliš připomíná Deutsche Bahn.

autor: Tereza Horváthová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.