Tereza Horváthová: Krádež
Volá Lia, moje nejstarší dcera. Vařili s přáteli jako každý pátek místním lidem bez domova a při převážení jídla, vlastně při parkování, nabourali naše auto. Vysypalo se zadní sklo. Než přijela policejní hlídka, někdo ukradl Matějovi batoh s celým jeho studentským majetečkem, který si převáží mezi domovem a Prahou. Nejspíš to vzal známý známého. Nikdo nic neviděl. Na výdej přišli kluci, co je nikdo neznal... Má rozechvělý hlas. Jsou to jen věci... slyším se, jak říkám.
Kráčím pak z vlaku, už se setmělo, je vlaho a nezvykle pusto. Park před nádražím je tmavý a vlhký. Celá ulice je rozkopaná, cesty se musí přecházet po dřevěných lávkách. Přes drátěný plot pozoruju postavu na rohu, ohnutá záda, obličej ozářený, batoh nemá, je to jen trochu opuštěný kluk sám na ulici.
Čtěte také
Obcházím vypuštěné jezírko, nahlížím do košů. Na jedné lavičce sedí chlapík s dvěma naditými igelitkami. Tam by se velký batoh nevešel. Prohlíží si mě a já jeho. Nad okem má čerstvou jizvu. Hlavní třída zřejmě ulehla k předčasnému zimnímu spánku. Nic nenasvědčuje přítomnosti zločinců.
Druhý den kujeme plány, lepíme plakátky, rozdělujeme si území, pátráme na opuštěných parkovištích, za vyvrácenými vrátky, v křoví pod strmými zdmi parků, v popelnicích, v podezřelých lesíčcích, na nepoužívaných cestách. Hledáme všichni: ti, co v sobotu ráno pracují za stravenky, přátelé bez domova i s domovy pochybnými, celá rodina.
V ulici, kterou jindy nikdy neprocházím, mi z přízemního okna bývalá výčepní vypráví o své bezmoci: Syn je v pubertě, ve škole i jinde je to na hraně, chodí k psychologům a psychiatrům, jestli se nezlepší, čeká ho pasťák. Obcházím úřady a odborníky a nikdo mi nepomůže. Nechali mě tomu napospas... Držim palce, zeptám se ho, moh by něco vědět... je mu třináct.
Čtěte také
Na cestě za sladovnou najde můj muž lahvičky od metadonu a pod igelitem něčí dům: deku, pár kousků šatstva. Je nádherný podzim, nad vodou pořád leží mírný opar, žluté listí září. Matěj je v ráži a věří. Je v tom jistá nespravedlnost a nechce na ni přistoupit.
Myslím na všechny ty malé nespravedlnosti, které nejspíš přitahujeme: auto, které vezlo z Paříže kufr s mojí maličkou pařížskou domácností, ukradené někde v západních Čechách a nikdy nenalezené, batoh v centru Prahy s dárečky pro holčičky z Itálie, který nám ukradli před nosem, telefon objevený v zastavárně na jméno maminky děvčátka, co si k nám chodilo pohrát, pohozené kovové mince u nás doma, které kradla zas jiná holčička, moje zelená kabelka, úplně prázdná, co zmizela jednoho dne z věšáku, dlouhý seznam věcí, které jsme pořád hledali a pochopili jsme, kam se vypařily, teprve když drobnou blondýnku, naši hospodyni, zachytila na kameru sousedka, jak se jí profesionálně hrabe v šuplíku s penězi.
Čtěte také
Některé ty případy se podařilo vyřešit, z některých zbyla pachuť, z jiných jen policejní protokol. Věci, které mizí, a už se s nimi nesetkáme. Věci mají svůj čas, říkala jednou střihačka Tonička, nedrž se jich. Přicházejí a odcházejí. Myslím si totéž, ale chápu Matějův vztek.
Bylo mi dvacet, žila jsem v Paříži a za svou první výplatu od slepého pana Perdrisota, jemuž jsem celý rok předčítala burzu, noviny a Pascalovy myšlenky, jsem si chtěla koupit kobereček do svého pařížského holubníku, kde jsem neustále trpěla zimou. Vyšla jsem z metra na Denfert-Rochechouart a v té změti trhovců a valících se lidí mi ukradli peněženku s penězi, s měsíční kartičkou na metro a všemi dokumenty. Byla jsem spravedlivě rozhořčená a nechtěla jsem to tak nechat. Rozrážela jsem dav lidí a hledala jsem zloděje.
Kdoví proč jsem tenkrát zamířila k chlápkovi, který posedával trochu stranou davu na druhém schodu zamčeného činžáku. Vypadal, že má přehled. Byla to intuice? Ptala jsem se všech a každý jen mlčky krčil rameny. Ptala jsem se všude: v obchodech, u trhovců, v kavárnách.
Čtěte také
Snad na něj někdo ukázal, možná mě za ním někdo poslal. Byl to Marokánec s pronikavě modrýma očima. O deset patnáct let starší než já. Smál se mému vzteku. Mé bojovnosti. Uklidni se, říkal, to se vyřeší. Objednal mi víno. Líčila jsem mu tu nespravedlnost, vyprávěla cosi o Praze, o naší rodině, o pánovi, kterému předčítám, seděli jsme tam dlouho. Možná dal někomu pokyn, možná už něco věděl, snad to byl král místních zloděj. Najednou před námi stál chlapík a držel mou peněženku zabalenou v novinách. Zjevil se na okamžik a zase zmizel v davu, rozplynul se. Bylo tam všechno, kromě peněz, čert je vem. Vyprovodím tě, řekl král zlodějů a cestou mi koupil ten teplý kobereček.
Včera ráno zavolala Matějovi místní policie: batoh se našel. Chybí jen peněženka a klíče. Batoh někdo položil na lavičku a odešel. Možná král místních zlodějů, kterému se zalíbila Matějova kuráž.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
