Tereza Horváthová: O hrdosti
Na parapetu okna ve čtvrtém patře vinohradského činžáku stojí maličká paní Srbová a zmačkanými novinami a vodou s octem umývá okno. Je otevřené, pod ním hluboká propast ulice a výhled na Noemovu archu kostela na Jiřáku. Kolik jí může být? Sedmdesát, osmdesát, sto? Přichází jednou za týden nebo čtrnáct dní brzy ráno navlečená v několika suknicích, které vrstvením připomínají kroj, jsou však neustálým praním zašedlé.
Vrchní sukně je károvaná, svázaná tkanicí a slouží i jako kapsa, ve které naše hospodyně skladuje několik desítek ušmudlaných hadýrků a rozstříhané noviny. V rukávu sepraného, někdy blankytného, někdy hořčicového svetru na zapínání má nacpaný obrovský kapesník, do kterého pravidelně dlouze smrká. Pod sukní vykukují teplé punčocháče, zkrabacené a shrnuté podobně jako u nás u dětí. V rozšlapaných botkách pánského střihu má dvoje ponožky, přesto jsou jí trochu velké.
Čtěte také
Když vyšlape čtyři patra, zvoní krátce a zdraví Pozdrav Pámbu. Naši říkají, že je to největší svíčková bába z Vinohrad. Nevím, co to znamená. Tvář má ošlehanou, jemně vrásčitou, oči jiskrné, zuby jen některé... Usmívá se a komanduje nás. Má prý několik už dospělých dětí. Je vdova. Je mrštná a činorodá, po jejím úklidu zbydou na radiátorech mokré ukapávající hadry, parkety u táty v pokoji pak dlouho schnou. Když se dozví, že se chystám ke křtu, vyndá jednou z hadýrkové kapsy růženec.
Vezu si ho s sebou do Anglie, kam jedu sloužit a učit se anglicky. Je mi patnáct. Mám domluveno, že budu dělat au-pair na jednom londýnském předměstí. Vlak má zpoždění, belgický trajekt odplul, volám z budky domů, ale nemůžu se dovolat. V Londýně na mě ve 2:39 ráno čeká netrpělivě přešlapující exilový nakladatel. Mám šestihodinové zpoždění.
Čtěte také
V kapse mi leží, kromě růžence od paní Srbové, dopis od táty, ve kterém mi dává podstatné rady do života. Mluví v něm o hrdosti východních Evropanů, historické zkušenosti, Mnichově, dvou okupacích a nafoukaných zápaďácích, ze kterých léta míru udělaly zpohodlnělé neempatické maloměšťáky. Nenech si namluvit, že jsou lepší než my, protože si žijou jak prasata v žitě, píše v tom dopise a v několika dalších, které dostávám každé léto, když odjíždím pracovat do Francie a Anglie do rodin známých tátových známých z šedesátých let.
První dům, ve kterém sloužím, je vysoký, třípatrový, s obrovským obývákem předěleným skleněnou stěnou, na kterou věším desítky vyžehlených košil pána domu. Jeho tvář mi neutkvěla víc, než tvrdé úřednické límečky, Měla jsem tu dělat au-pair, ale nakonec se jim hodím na všechno.
Čtěte také
Miss Rose, s masitou bledou tváří posetou pihami, je vysoká a nehezká, připadá mi podobně vzdálená jako postavy z nekonečného a pitomého seriálu, který si zapínám k žehlení hromad prádla, když jsou všichni pryč. Anglicky jsem se učila rok, zatím téměř ničemu nerozumím. První, co mi Rose ukáže, je kumbál pracovních nástrojů, pračka a sušička. Kromě hlídání a vyzvedávání dětí mám celodenní povinnosti.
Okamžitě jsem se stala služkou pro všechno. Jakmile se děti vrací ze škol a školek, začnou mezi sebou svádět nekonečné války a když po mě něco chtějí a já jim nerozumím, křičí na mě, přivolávají svou matku a ukazují na mě prstem. Jakmile usnou, musím po nich uklízet pokojíček. Všude se válejí desítky plastových hraček a duhových jednorožců. Když Rose přijde z práce, pozdraví děti a kontroluje prstem, jestli jsem setřela prach i na horních policích. Jednoho dne se nějak špatně domluvíme. Možná přijdu o něco později z krátké každodenní procházky, jediného opušťáku, který tu mám. Vrátím se z města v jindy, než bylo domluveno a děti už netrpělivě přešlapují před domem. Sousedka mi je předá s potutelným úsměvem.
Čtěte také
Rose pak stojí na měkkém koberci vedle hromady vyžehleného prádla a křičí na mě cosi, čemu nerozumím. Nejspíš, že jsem ohrozila její tři děti, protože jsem přišla pozdě, jak jsem to mohla udělat. Jsem nezodpovědná a líná, nemůže mi věřit. Jde mi také ukázat, že špatně uklízím. Na topení jsem nechala hadr, pod kterým se udělala louže. Zapomněla jsem vyluxovat pod kuchyňským stolem. Takhle to dál nejde... Vydržím to ještě dva dny a zavolám ženě exilového nakladatele. Nejsem vaše služka, řeknu Rose při odchodu.
Koukejte si uklízet podlahu a zastýlat, mě je sedmdesát a nebudu se tu shejbat pro každou kravinu, instruovala včera naše hospodyně D. holky. Mrkla jsem na ni a hrdě odkráčela do práce...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
