Tereza Horváthová: Kámen

11. březen 2022

Přejely jsme. Autobus se najednou rozjel po hladké rovné silnici, minul Shellku, která ve mně pokaždé vzbuzuje atavistický pocit hojnosti, a občas u ní stavím cestou na chalupu, abych si koupila hříšnou kávu, a teprve v tu chvíli mi došlo, že už jsme dávno měly vystoupit.

S řidičem nebyla řeč, kroutil hlavou, tam on určitě zastavil, a je to přece náš problém, že jsme nevystoupily, tady on rozhodně přibržďovat nebude. Je dálkař. Dálkař, co poslouchá Rock rádio, hudba duní, silnice ubíhá, lidé nastupují a vystupují, kvapně otevírá a zavírá dveře, skoro přivře poslední dobíhající... Když za ním L. došla, trhnul hlavou, jako bychom ho rušily z hlubokého spánku... Kvílení elektrických kytar nezeslabil.

Čtěte také

Prvních deset minut jízdy jsem je ostatně ani neslyšela. Spolu s námi do autobusu nastoupila jedna známá učitelka, která mi svou nezničitelnou energií připomíná matku Romaina Garyho. Nedealuje ovšem rodinné dědictví po ruské šlechtě, nýbrž ekologické prášky. A nedělá to z potřeby zabezpečit svého jediného syna ani z hladu. Během deseti minut se nám dostalo v kostce informací o stavu základního vzdělávání, schopných i neschopných ředitelích, dětech, které propadají na základce a své talenty objeví až na vysoké škole, o učení à la Rakousko-Uhersko, osmácích a deváťácích, kteří nečtou...

Na malou chvíli, když jsem ji viděla odcházet energickým krokem k prázdné návsi, které vévodí venkovská škola, jsem přemítala, jak asi učí. Jak rozrazí dveře, jak zvonivým hlasem se stálou příměsí velkopanské ironie vede hodinu angličtiny, nebo v kašmírovém ponču, které vyhrábla v sekáči, popíjí instantní kávu se svými kolegy. A krátce jsem se otřásla, protože jsem si vzpomněla na sborovnu ve škole, ve které jednou za měsíc zaskakuji za učitelku češtiny. Tak malou, že nezbývá než se dotknout, abyste prošli kolem sebe.

Čtěte také

Pohltil nás východ slunce a jemně poprášená krajina, a než jsme rozebraly jisté teologické otázky, ocitli jsme se v malém provinčním městečku, které dobře znám. Místo do centra jsme se rovnou vydaly na výpadovku stopovat zpátky tam, kde jsme původně měly vystoupit. Kousek nás ještě popovezl autobus bůhvíproč nezaznamenaný v internetovém jízdním řádu a pak už jsme stály na silnici, ve stínu lesů, mrzlo a stopovaly jsme.

Na kartonku L. vypsala: Kámen. Kolik? Vsadily jsme se a předem jsme věděly, že ani patnáct, ani dvacet, ani kdybychom tam stály hodiny. Prostě neberou. Přesunuly jsme se na jiné místo na slunci, nechaly se ozářit lososovým světlem, jedna mladá žena s jasnou tváří, jedna malá postarší vagabundka s podivně nasazenou čepicí a s malým bílým psem.

Čtěte také

Chtěly jsme za každou cenu dostihnout naši přítelkyni, se kterou jsme ten den měly podniknout pravidelný pochod odnikud nikam. Teď už ani nešlo o cestu, jako o ni, o to, jak se přiblížit lesům, ve kterých se svým legendárním elfským tempem přemisťuje, dohonit ji a jít s ní, spolu procházet brázdami vyhrabanými v mrtvých lesích, spolu sledovat horizont, spolu jíst na zčernalých prknech kuchyně u skautského potoka, dupat na zamrzlé louže, přeskočit potok dvakrát a podruhé si namočit boty, stoupat a klesat, nahlížet za mříže do prázdného statku dokonale loženého v krajině a představovat si, že ožije naší přítomností, myslet na rozvaliny, prázdná slepá okna a místa, obdivovat zednické práce, římsy a kamenná ostění... Vlastně šlo o ni, i o tu cestu.

Stopaři nejsou, zmizeli z povrchu zemského, propadli se do země, stopují jen po tahu z vesnice do vesnice, kde je vezme jen ten, kdo je zná....

Čtěte také

Bylo moc brzy, slunce sotva vstalo a lidé jezdili do práce, předjížděli, někdo si klepal na hlavu, neměly jsme štěstí ani na čerstvě zamilované, ani na staršího pána ve škodovce 120, ani na nikoho dalšího, kdo by nás svezl těch pár kilometrů... něco se změnilo. Auta mají vyšší a vyšší nápravy, jsou nedobytná, neprůstřelná, rychlá a lesklá. Filtrují podezřelé druhy, podivné bytosti, které zcela démodé kráčejí po krajnici a chtějí svézt jen pár kilometrů někam, kde nedávno konečně postavili obchvat.

Nakonec jsme polňačkou sešly k plechovým halám nějaké výrobny skla a propletly se územím nikoho do blízkého městečka. Naše roztoužená srdce zřejmě přitáhla linkový autobus, který nás po malých silničkách dovezl tam, kam jsme chtěly. Cedulka Kámen propadla roztrženou podšívkou. Třeba se ještě někdy bude hodit.

autor: Tereza Horváthová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?