Tereza Horváthová: Dokonalá pacientka

3. únor 2022

Čaj s citrónem, panák ze zázvoru mixovaného s medem a kurkumou, čaj s jablky a pomeranči, čaj zelený rýžový druhý nálev, horká voda s limetkou, vejce naměkko a listový špenát s drobně nakrájeným česnekem, bolognese, bezlepkový toust, brusketa, pečená zelenina s humusem a každou chvíli nějaké ruce nebo oči, které se ptají, co by ještě potřebovala.

Je vám dost teplo, madam, nemáme vyvětrat, co pro vás, madam, můžeme udělat? Všechno samozřejmě tak, jak má být. Na porcelánovém podnose, delikátní... Průběh nemoci je jen mírný, kolem ledabyle rozestlané postele se kupí knihy, časopisy, talířky, kapesníčky, šlupky, které jsou v přímém rozporu s dokonalou péčí rodiny.

Čtěte také

Matka je nejistá... Bojí se, že nemůže splnit očekávání svých pečovatelů. Chtěla by být skvělou pacientkou, léčit se poslechem vážné hudby, mluveného slova, číst brilantní články v zahraničních časopisech, připadat na jasnozřivé myšlenky, odpočívat. Jakmile ji přestala bolet hlava, roztěkaná mysl bloudí mezi prací a oceánem nejasných střepů událostí, nakonec přece jen napíše pár pracovních mailů, co jiného.

Kniha české autorky, která má vykreslit apokalyptickou podstatu české vesnice, je levně hororová, dělá se jí mdlo z té věčné postpubertální deprese, zaslaný rukopis sympatického autora strašidelně technooptimistický a postkolonialistický, dětská knížka, kterou studuje kvůli stylu, příliš okatě výchovná, nakonec čte reportáže z východního Slovenska a lidé světa 21. století se jí jeví směšní. To bude tou rýmou, myslí si, i ona je směšná, se všemi těmi krabičkami, kterými se jako trosečník zachytává o virtuální světy, o kterých snad ani nechce nic vědět. Vypni se, řekne jí muž. Vypne se, ale mysl je stále těkavá, neuvyklá nekonečnému času, který se kolem ní rozprostírá.

Čtěte také

Když byla malá, stonala na velké posteli svého otce pod Vermeerovým obrazem čtenářky. Přehoz na otcově posteli byl stejný jako na obraze. Vnímala to jako samozřejmé příbuzenství, ta postel tam i tady, ta mladá žena je maminka, která někdy předtím, než jsem se narodila, dostala konečně tátův dopis. Leželo se tři týdny, a poté co přestaly horečky a blouznění, nastal nezměrný čas čekání na konec nemoci. Také jí nosili, co měla ráda. Ptali se, co si přeje k jídlu, co si přeješ, naše nemocná holčičko?

Vytahovala velké knihy o umění a listovala jimi, poslouchala Semafor a Voskovce s Werichem a nějaké strašné folkové songy, četla, hrála stínové divadlo, nejdřív prsty, pak celá, a jen tak ležela a čichala k peřinám. Myslela na své horečnaté sny, myslela na místa v pokoji, dívala se z okna a myslela na několik holubů, kteří posedávali na věžičce s červenou plechovou střechou, myslela na nebe a nekonečná oblaka.

Čtěte také

Myslela na vůně látek, tvary nábytku, zvuky v bytě, na knihy a slova, která měly napsané na hřbetech, myslela na to, co znamenají, a některým nerozuměla, myslela na malá místa a na nepodstatné věci, tvary, látky, stíny, na ošoupaný umělý manšestr, kterým byla potažena měkká postel, na prohlubeň v ní, na drobné hrbolky na omítce, dívala se na ni dlouze a upřeně, v noci, když nemohla spát, dívala se na pohybující se světla odražená přes okna z ulice. Přes den musela být zticha a nesměla rušit klapání psacího stroje. Svět sestával z ticha přerušovaného dupáním paní Láskové a cinkáním tramvají. Svět byl tajuplné místo plné drobných věcí, které ožívají, jen když je pozoruješ.

Třetí den nemoci je zezdola cítit napětí. Ťukají často, nosí pozornosti, dopisy, otec se dal do uklízení, už brzy. I ona nahoře pochoduje, zalévá květiny, skládá prádlo, třídí šatníky dětem, co přijíždějí jen občas na víkendy, telefonuje, sedá k práci. Pak raději vstává od práce a jde si lehnout. Mohla by se alespoň na chvíli stát dokonalou pacientkou.

autor: Tereza Horváthová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?