Tereza Horváthová: Blata

Pruh lesa je temně hnědý, ale jak se blížíme k světlé písečné lesní cestě, rozeznáváme rezavé pně borovic, z hnědé se stává temně zelená a u zetlelého pařezu hned na kraji lesa svítí oranžově trs penízovek…

Čtěte také

Tereza Horváthová: Kotě

Nebe je nízké světloučce šedé, měkké, blízké páry mraků jako by se rozpouštěly přímo nad námi. Není zima ani sychravo. Les jako by na nás čekal, musel si připadat opuštěný, zdá se mi, když se blížíme. Rybník, je vypuštěný, bahno seschlo a popraskalo, barvy tu přecházejí ze stříbřitých šedí přes písčité okry až po bílé. Rybářský domek z omšelých rozklížených prken se od jara zase nepatrně nachýlil.

Přes léto tu labutě odchovaly sedm mladých labuťátek, říká má přítelkyně T. a mluví o tom i o záplavách, které jim hrozily, stejným, trošku dramatickým a zároveň konejšivým tónem, jako když později popisuje rokokové výšivky na vestičkách a drahé saténové látky, které ztřeštěná maďarská výtvarnice koupila pro natáčení velkofilmu, zákulisí divadelního představení, ve kterém hraje její synovec, opileckou výtržnost svého muže, rodinu ve které si byli vyzvednout štěně, potrhanou paměť své matky…

Čtěte také

Tereza Horváthová: Hřiště

Hejno labutí jsem zahlédla na obloze před dvěma týdny, neslyšně proletělo nad hlavní ulicí a zmizelo za vysokými domy směrem na jih, pomyslím si. Slova mě zaplavují a vpíjejí se jedno do druhého, stejně jako ona, tak jako vždy dokonale splývá se svým pozadím a krajina za ní teď vypadá jako kulisy k ruské divadelní hře z počátku dvacátého století, jezera za Vídní, 20. léta, irská středověká legenda nebo snad francouzský rytířský román…

Člověk se přece nemůže narodit románovou postavou, říkám si a poslouchám její hlas a jeho melodii, náčrty situací a podrobné popisy věcí a lidí, ve kterých vévodí přídavná jména… Zvláště ne románovou postavou, z nejrůznějších období. Můžeš si vytvořit vlastní osud podle obrazů, které se ti vryly do paměti? Může se ti stát, že romantické představy svých milovaných autorů vtělíš sama do sebe, uvažuji při roztržitém naslouchání proudu řeči a melodického jazyka mé přítelkyně.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Můj milý muži

Najednou přistihnu sama sebe, jak bezduše pozoruju šedou oblohu, pod kterou se zčistajasna začaly proplétat vršky větví holých stromů a v nepravidelném ornamentu nad námi vytvářejí elegantní zámeckou chodbu. Ona vždycky byla princezna a já jen pouhé páže, ona uměla vyprávět a já poslouchat, ona svým zvláštním způsobem přeměňuje všechno kole sebe, živé i neživé, jako by si to přivlastňovala, já jsem jen pouhou pozorovatelkou, která nemá žádnou takovou moc. Nebýt jí, zdá se mi, viděla bych odstíny okrové, hnědé a šedé jen jako johnovskou graficky ušlechtilou krajinu, to ona ji pro mě dramatizuje a přetváří.

Zastavíme, trháme a vycucáváme přemrzlé šípky, jejichž barva v těch šedých, hnědých a okrových svítí a září. Nevím, jaká je to krajina, moje nebo její, kterou tu vidím. Vymanit se z té zatížené krásy je tak těžké. Netvořit vlastní osud podle obrazů, které se mi vryly do paměti. Okrová, hnědavá, béžová, nazrzlá, kávová, kaštanová, oříšková, bílá… nebýt princeznou ani pážetem.