Tereza Horváthová: Hřiště
Dětská hřiště, prolézačky, pískoviště, klouzačky, měkké technické koberce, houpací pejsci, dřevěné hrady, šprušle, všechny tyhle napodobeniny, které mají dítěti nahradit lezení po stromech, přeskakování potoků, hrabání v hlíně, prodírání křovím a vůbec přírodu ve městě, jsou odjakživa moje černá můra. Ani jako dítě jsem je nevyhledávala.
Bála jsem se, že spadnu ze zeměkoule, neuměla jsem dělat výmyky, ani viset hlavou dolů, z kolotoče se mi motala hlava a dlouhé klouzačky mě doháněly k panické úzkosti z tvrdého dopadu. Jistěže jsem se nechala zlákat.
Čtěte také
Ve vinohradském Čtverečku, kam jsme mířili, hned jak jsme doma odhodili aktovku, nebo taky rovnou ze školy, jsem ale setrvale dávala přednost důlkům vyhloubeným v udusané prašné hlíně mezi křovím, kde jsme si vyprávěli strašidelné příběhy o chlápcích, kteří nabízejí bezbranným dětem bonbóny, lákají je do temných sklepů nebo křoví za pomníčkem, ve kterém jsme hráli Krvavé koleno.
Lezení jsme prováděli na rozložitém starém buku zvaném Gorila. I tam jsem se bála, ale ztéci ten strom znamenalo být velký, lehnout si na hladkou kůru stromu, cítit ji dlaní a komíhat nohama ve vzduchu. Komíhání nohama ve vzduchu na větvi tě opravňovalo k poslouchání starších dětí, které se kolem Gorily shromažďovaly. Být ale součástí party bylo něco nedosažitelného, po čem jsem velice toužila a chtěla různými nešikovnými způsoby dosáhnout. Pokud jsem se kdy na pár hodin členkou nějaké party stala, byla to jen náhoda nebo součást zvlášť podivného dětského záměru, který končil šikanou nějakého nebohého děvčátka nebo kloučka, nešikovným líbáním nebo tajným kouřením. Z toho všeho jsem vždycky spíš vycouvala, byla jsem celé dětství, až na pár utajovaných výjimek, nesnesitelná a uvědomělá moralistka.
Čtěte také
Jedním z nejodvážnějších dobrodružných kousků bylo vetřít se do domu, kde bydlela Zagorka, vystoupat až k jejímu podkrovnímu bytu, chtít zmáčknout zvonek a neodvážit se, sednout si na schody a čekat, až půjde domů. Prožívala jsem to čekání naplno, ač jsem dlouho vůbec netušila, kdo je Zagorka. Byla to tajemná posvátná bytost a cílem nebylo nechat si podepsat památníček, ale zjistit, jestli je bledá jako stín, protože prý měla rakovinu.
Někdy jsem přicházela domů pozdě, a abych zakryla tyhle krátké a marné zločinecké pokusy stát se členkou některého z čtverečkových gangů, vymýšlela jsem si nestoudně různé důvody, pro které jsme museli zůstat po škole.
S dětmi jsme na Vinohradech chodívali do Oploťáku, kde nás povětšinou spasil příchod malíře Berušky a jeho ženy nebo velké rodiny bigotního pravicového novináře S. Od té doby, co jsem ho jednou, když jsem si šla vyzvednout jejich děti, viděla věšet ponožky, jsem k jeho nesnesitelným názorům tolerantnější.
Čtěte také
V Riegrových sadech jsme se na hřišti střídali: jeden z rodičů byl u dětí a ostatní seděli na zahrádce a žvanili. Stejně jsme ale nikdy nepředešli různým malým konfliktům na pískovišti, tlačenicím na skluzavce, různým ústrkům, které dělaly naše děti jiným dětem nebo jiné děti těm našim a nečekaným úrazům. Ach, jak to nesnáším! Na hřiště chodím až ve skutečné nouzi.
Jako před dvěma týdny, kdy měl vlak na Jih tříhodinové zpoždění. Uchýlili jsme se k jedinému možnému řešení a stáhli se s dětmi na dětské hřiště, které v tom zoufalém nádražním parku, kde celý den posedávají všechny druhy nešťastných lidských existencí, vypadá jako obrněný transportér. Snad aby „je“ to tam nelákalo. To hřiště s kotvou, na které si jednou náš Tobiáš zlomil zub, je docela dobrá záchrana.
Tentokrát na něm byla ale zvláštní atmosféra. Mezi skluzavkou a tyčí na šplhání byl natažený provaz a na něm pověšení modrá opona s dětským potiskem. Za skluzavkou byly naházené velké sportovní tašky, igelitky, alobalem potažené kruhy a různé barevné cerepetičky. Na lavičkách opodál ležela taška s dvěma psíčky.
Čtěte také
Vytáhlý hubený kluk si střídavě navlíkal laciný principálský oděv s velkými zlatými výložkami a chodil kontrolovat jezevčíka a vychrtlou čivavu s vypoulenýma očima. Dívka, o trochu mladší v silných tmavých brýlích, se oblékala do klaunského. Za chvíli magickou silou ovládli celé hřiště. Začali obcházet matky s dětmi a zvát je na cirkusové představení. Ona to prováděla zvláštním, ještě dětsky arogantním způsobem, který ale nepostrádal jistou grácii.
Hubený snědý kluk s jiskrnýma očima táhlým voláním s dokonale nacvičenou cirkusovou manýrou. Některé lepší matky v obavách z nejhoršího uprchly na druhou stranu hřiště, jiné opatrně postávaly opodál. My jsme utloukali tři hodiny čekání. Před oponou, která sousedila s lavičkami, najednou ležely stříbrné kruhy a z repráčku znělo pokleslé kolotočářské techno, na zídce se objevilo občerstvení: uválené pytle popcornu, trochu nevábně vyhlížející lízátka a kelímky s cukrovou vatou. Kdo přišel, zaplatil vstupné, kdo neměl, neplatil. Uměli naléhat.
Čtěte také
Ona byla klaun Pepina a moc jí to nešlo (ale uměla to s dětmi) a on byl všechno ostatní a šlo mu to skvěle. Roztáčel obruče, žongloval, drezíroval pejsky. Všeho tak trochu, instantní množství, krátké číslo, malé vtipy, lepší i horší. Zatahovala a odtahovala se malá opona, za kterou se, během vystoupení klauna, z principála stával akrobat v bílých ponožkách. Děti se bavily, přijímaly prosté úkoly, nešikovně soutěžily, zapojovaly se i maminky a někdy překvapením hýkly. O přestávce se prodávalo občerstvení. Všechny děti chtěly lízátko. Po vystoupení se znovu chodilo s kloboukem. On chodil na špičkách a měl nepřebernou energii zkrocenou tvrdým dětstvím, ona jako by byla z jiné planety. Kde se asi potkali? Jistě to celé spískala. Bez ní by nešel.
Na tom děsném hřišti plném hýčkaných dětiček, namazaných zadečků, papírových plínek, trochu ztracených matek cizinek a matek v kabátcích a tričkách s nápisy Dior se nám odehrál na malém kousku betonu život. Bylo v tom něco kořistnického, nesmlouvavého krutého a zároveň křehkého. Něco srdnatého, abych použila to trochu zastaralé slovo. Bylo to zase jako zatoužit po tom, být součástí party.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
