Tereza Horváthová: Pojďte pane, budeme si hrát

22. březen 2021

Jedna mladá, úspěšná autorka nesentimentálních knih o rodině a vztazích, se dala slyšet, říkal mi můj muž, jak si ještě dnes nese trauma z animovaného loutkového seriálu Pojďte pane, budeme si hrát… Nevím, jak přesně to řekla, nevím, jestli to vůbec chci vědět, už tak zuřím.

Ano, vždy byli tací, kteří říkali, že seriálu o dvou medvědech, malém a velkém, nerozumí, tvrdili, že se ho trošku bojí, že jim to celé přijde nespravedlivé a hrozné: chudáček malej medvěd, trpitel, kterého ten větší brácha jenom zneužívá, dělá si z něj otroka a vůbec ho nehezky moří a šikanuje.

Čtěte také

Jeden díl Pojďte pane, budeme si hrát se občas promítal před filmem, na který jsme pravidelně jednou za měsíc chodili do kina Slávie v Řipské ulici. Nevím už, jestli předskakoval válečnému filmu o Stalingradu, u kterého jsme si v první řadě se spolužákem Radkem náruživě ukazovali pipinku a pindíka, až se to pak muselo řešit na vyšších místech: táta přišel do prosvětlené školičky a tam mu to s děsem v očích líčila naše trošku obstarožní paní učitelka, nebo – a to pravděpodobněji – pásmu kreslených ruských pohádek. Ruské animované filmy se nám docela líbily, válečné filmy nás děsily. Naštěstí jich nepromítali mnoho a zřejmě jsme se u nich, jak se zdá, dokázali zabavit jinak.

Ale zpět k medvědům od Kolína. Snažím se poctivě vzpomenout, jakými pocity jsem procházela v kině jako šestileté dítě a zda mě bavily už tenkrát. Líbilo se mi rozhodně to praštěné proměňování a hraní, rytmus, hudba i loutky. Některým narážkám jsem nerozuměla, občas mi to celé přišlo příliš drsné, vadilo mi možná hnědácké malované pozadí. Samozřejmě jsem soucítila s tím malým chudáčkem, ale ne až tak: nejspíš proto, že jsem byla starší sestra o tři roky mladšího bratra.

Čtěte také

Říkala jsem si spíš: to není možný, jak je ten malej blbej, že on ten velkej ho vždycky nachytá. A viděla jsem, jak to ten velkej ví, jak ho škádlí a rozčiluje a přece ho má nakonec rád, protože jsou přece bráchové. Stejně dost často musí oba táhnout za jeden provaz, protože, co jsou oni dva malí nekňubové proti všelijakým jiným velkým vykukům a podvodníkům, kteří je chtějí napálit nebo si z nich střílet.

O mnoho let později, s dětmi, jsem medvědům zcela propadla a od té doby je mám stále radši. Když je srovnám s Tomem a Jerry nebo Jen počkej zajíci, na které čučely miliardy dětských diváků  na celém západě a východě, připadají mi jemné, nápadité a rafinované. Loutky mají daleko k otravné módní disneyovské kresbě, jsou výtvarně daleko zajímavější a tvárnější, scénáře mají mnoho odstínů a rovin, dialogy jsou důvtipné a vtipy věčné. Zahrnují v sobě především svobodnou fantazii výtvarníka filmu Miroslava Štěpánka, kterého na mnoho let vyškrtli z titulků: no ukažte mi takhle vtipně a vynalézavě vyprávěný animovaný film, zvlášť v této době, kdy je zájem upřen k heroickému vyprávění a fantazy ságám plným speciálních efektů a kouzel.

Čtěte také

S medvědy od Kolína se učíš životu. Učíš, se že co se blýská, může být pozlátko, kdo se chvástá, je spíš kozel než virtuos, kdo se zamiluje, ztrácí hlavu, kdo si myslí, že je sám, často se chová k ostatním zle a potměšile, že když je ti smutno, nemáš propadat smutku, že když jsou dva, lépe se to táhne, a mnohé  další podstatné životní pravdy.

Nejnádhernější a nejdůležitější poselství ale je, že trocha legrace, humoru a vynalézavosti by mělo být součástí života, že nás učí přežívat nespravedlnosti i strachy a že i když jsi velkej a chytrej, je důležitý mít mladšího bráchu. Nesouhlasím s tou úspěšnou spisovatelkou, která pitvá život, jako by  byl složen jen ze zbytečných setkání, otravných povinných vztahů a nutností, ke kterým nás neustále něco tlačí a nutí, jako by se skládal jen z utilitárních činností plných nutného zla a permanentního sebezkoumání, jako by život byl mrtvola na chirurgickém stole. Trochu radosti do toho kňourání, trochu humoru do toho postcivilizačního dusna, pánové a dámy. Pojďte, budeme si hrát.

autor: Tereza Horváthová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Tohle není povídání na dobrou noc, k zamyšlení určitě.

moderátor Jan Pokorný

tata.jpg

Tata a jeho syn

Koupit

Autorské povídky známého divadelníka a spisovatele A. G. v jeho vlastním podání. Tata a jeho syn je sbírkou úsměvných příběhů na motivy skutečných událostí, ovšem ve skutečných kulisách a především ve skutečné době.