Tereza Horváthová: Můj milý muži

V původním slova smyslu znamená produkovat spíš pěstovat nebo vyrábět, francouzské produire má hezký, nenápadný zvuk a připomíná mi malá políčka, pěstování, trhy a něco rukodělného.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Čekání

Produkovat v češtině je ale tvrdé, v tom slově není nic tvůrčího, jako by v sobě z toho francouzského nebo latinského přechovalo jen to množství a budoucnost, velkochovy, velkopole a ocelárny, všechno nadměrné a nedohlédnutelné. A hůř. Produkce s příchodem mobilních telefonů, emailů, grantů a tabulek pozbyla jakéhokoli tvůrčího ducha. Nejde už dávno o bryskní rozhodování, schopnost porozumět, rozeznat to nejlepší, umět být v pravou chvíli na pravém místě, mít čich na lidi a na dobu a spoustu přátel v lepších kruzích: na takové věci nemají dnešní produkční čas.

Valí za sebou a před sebou jen záplavy telefonátů, emailů a nejasných sdělení. Rozbředlá masa nepřipravených, nedomyšlených textů, krátkých skoro nepochopitelných zpráv, miliardy lejster k vyplňování a bez ladu a skladu rozházených informací. Nezáleží na tom, jak a co vymyslíš, ale jak to vyplníš a jak komu odpovíš. S příchodem digitálních urychlovačů práce se produkční stali otroky tabulek, obepisování a obvolávání, bojují s dvacetičtyřhodinovou lhůtou dne jako s nějakou saní.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Hry

Když jsou produkční amatéři, jako jsem já, je to ještě horší: všechny ty záplavy se jim převalují v hlavě, protože používat google kalendář je nedosažitelná (a možná i nechtěná) meta, tabulky nevyplňují a nemají-li za zády někoho, kdo to udělá za ně, mohou se tak lehko dostat do střetu s panujícím zákonem. Jen málokdy se stává, že jako produkční literárního festivalu dostanu od lidí, se kterými pracuju, ucelené, přesné, gramaticky správné informace. Z obyčejné domluvy, tvůrčího nápadu, se většinou stane bič. Všichni začali spoléhat na to, že po mailu a zprávách se něco napodruhé a napotřetí dá opravit, zařídit, dodělat, že se to nějak udělá.

Také potřebují konverzovat několikanásobně: když mě nechytí po mailu, zkoušejí to, kde se dá: i tam, kde obvykle nebývám. Vyjmenovávat ty nejrůznější kanály, kterými mě bombardují, se mi nechce, musela bych si odplivnout. Přitom by možná stačil jeden telegram. Ach jak děkuji těm „starým školám“, všem těm lidem, co možná neovládají třetí tisíciletí, zato bezezbytku ovládají svůj jazyk a mají jisté zlatem nevyplatitelné návyky. Jejich texty jsou dlouhé tak akorát: myslí totiž na to, že je nebudu muset používat jen ve virtuálním prostoru, ale i v podobě tištěné, jsou vždycky bez chyb a vytříbeně napsané. Neposílají je natřikrát, nespekulují, spoléhají na osobní domluvu, až to bude třeba.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Fišlovka

Když mi někdo z nich něco slíbí, tak dodrží to, co jsme si dohodli, domluva per huba prostě platí. Zvláštní a milovanou kategorií jsou pro mne překladatelé a redaktoři (zvláště ti starší padesáti let): nevím, je-li to tím, že jejich práce je pomalá, důkladná a vyžaduje trpělivost a sebeovládání, nebo tím, že vždy byli nejdůležitější a přitom nejpodceňovanější součást celku. Obdivuji na nich mnohé, většinou mají vlastnosti, které jiným chybí: například smysl pro břitký humor, skromnost a renesanční vzdělání.

Jsou to bezesporu autoři a přitom se autory necítí být. Produkuji program pro překladatele a cítím, že se blížím francouzskému produire. Václav Jamek, Jiří Pelán, Kateřina Vinšová, Radovan Charvát, Anežka Charvátová, Helena Honcoopová, Alice Flemrová, Šárka Grauová, Jiří Dvořák.... Procházím se po trhu, obdivuji malé drobné cuketky s polouvadlým květem na špičce, pevné kosmické lilky, římské ozdobné karfióly, vrstvené artyčoky, polní byliny a koření všeho druhu...

Čtěte také

Tereza Horváthová: Neviditelné zahrady

Produkční jsem nikdy být nechtěla, ale produkuji knihy, knižní festival, drobné události, do kterých se nikomu nechce, i rodinný ouřad. Neumím to, a přesto to dělám, navzdory tomu, že každé ráno hledám telefon, peněženku, že mám nepořádek v dokladech i na stole, všude chodím pozdě, nejsem spořádaná a nesnáším tabulky.

Máš pravdu, neměla bych to dělat, ano slibuji ti teď slavnostně přede všemi: napříště omezím produkování na minimum. Budu mít čas na sebevzdělávání a rozvíjení svých malých zanedbaných talentů. Telefon si vypnu a na emaily budu odpovídat jen ve svém přesně omezeném pracovním čase a budu se daleko víc věnovat dětem: rostou tu jak divoké býlí. Ale rozhodně jim nebudu stát a zadkem, až budou něco potřebovat. Slibuju, že teď, když už  s festivalem končíme, nevymyslím další dvě až tři středně velké události, které by měly potenciál se rozvinout v něco mezinárodního, uznávaného nebo povznášejícího ducha.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Pojďte pane, budeme si hrát

Ani za nic se nebudu věnovat kulturnímu aktivismu na poli města: stejně to nikam nevede. Mohla bych si udělat pořádek v šuplíkách a najít všechny svoje ztracené deníky, možná bych si zase po letech mohla začít zapisovat sny, budu se určitě důkladněji věnovat všem našim autorům a nebudu se rozptylovat ani planým aktivismem ani žádnými evropskými granty jakéhokoli druhu. Možná bychom se mohli konečně odstěhovat na venkov anebo do ciziny. Ale třeba nám bude stačit naše zahrada, mimochodem, mělo by se tam ještě do začátku září posekat. Jo, nedávno jsem viděla jeden inzerát, když tak tam zavolám. A k té Francii: prý určitě můžeme jet vlakem, nějak to zařídím...