Tereza Horváthová: Hry

25. červen 2021

U společenských a stolních her jsme se s bratrem neustále hádali a kromě toho jsem nerada prohrávala, prohra srážela mé beztak nízké sebevědomí. Zvláště ponižující bylo prohrát dámu. Máma ji nade mnou vyhrála pokaždé, nikdy nepřimhouřila oko: ať mi bylo pět nebo deset, máma zkrátka v dámě vždycky vyhrála a pokaždé se mi po prohře s nepatrným stínem ironie v hlase posmívala: tak se mi to alespoň zdálo.

Vidím se, jak sedím nad šachovnicí, poznávám, že už není zbytí, že jsem zase udělala tu samou chybu, slzy se mi řinou do očí, vztekám se, prásknu dveřmi, odcházím. Tentokrát to bylo o chlup, volá za mnou máma a směje se. Jiné hry s námi nehrála, možná Člověče nezlob se a Prší, a to bylo ještě horší, nuda spojená s prohrou.

Čtěte také

Na francouzské Dostihy a sázky (kdo ví, kdo nám je přivezl) nás bylo doma skoro pořád málo a nevzpomínám si, že bychom někdy přemluvili ke hře rodiče. Na téhle hře byly nejhezčí cínové figurky: botička, klobouk, kárka a samozřejmě papírové peníze, pravé dolary. Je pravda, že když přijeli Š. a A., hrávali jsme nekonečné partie a protože jsme často nerozuměli úkolům na kartičkách, museli jsme si je domýšlet…

Ale nikdy jsem nebyla tolik zaujata hrou, jako tou společenskou událostí, drahocennou návštěvou a pomyšlením, že se za dva tři dny zvedneme a přemístíme se úplně sami na jinou chalupu, kde budeme lenošit na půdě a pak se u lomu nebo u rybníka dlouze koupat, anebo polehávat na dece a mastit karty. U vody při hře v karty jsem mohla relativně nenápadně pozorovat všechny, kteří mě zajímali: jejich těla, ať už dokonalá nebo legrační, faldy, prsa, spálenou kůži, zpomalené pohyby, důvěrnosti, ústa, řeč, únavu sluncem.

Čtěte také

U nás doma chtějí „něco“ hrát skoro všichni. Jsem součástí rodiny s velkým výskytem hráčských vášní a nic s tím nenadělám. Největší hráčka a sportovkyně je jedna nejmenovaná babička, která je v naší rodině proslulá svým nadšením pro jakoukoli hru a též malou schopností prohrávat. Prohrávat neumí, prostě neprohrává. Nejen, že se nadchne pro jakýkoli možný společný herní či sportovní výkon, ale vždy v něm vyniká. Začátek hry, zvláště hrajeme-li karty, třeba kanastu, doprovází sebemrskačskými výlevy:  tyhle karty nestojej za nic, nejradši bych si to vyměnila, s tímhle se nedá nic uhrát… No né, já na tý ruce vůbec nic nemám, se mnou to bude dneska těžký.

Někdy jen kroutí hlavou, ale kdo ji zná, vidí za těmi řečmi pekelné soustředění. Hrozí-li snad vzdáleně něco takového jako prohra, najde se zaručeně nějaký způsob, jak odejít s hlavou vztyčenou. Je jisté, že hrát se musí podle pravidel, ale občas se najde i nějaké, o kterém jsme nikdy neslyšeli … Téhle babičce už táhne na sedmdesátku, kterou by jí nikdo nehádal, jakmile ale začne hrát, tváře jí zrůžoví, oči blýskají a vypadá na patnáct. Má ráda rychlou hru, nesnáší čekání. U scrabblu to už došlo tak daleko, že hraje nejen za sebe, ale i za všechny spoluhráče. Ukaž, co tam máš, říká. A už kombinuje. Někdy se stane, že radí tak dobře, že se spoluhráč na konci hry umístí na lepším místě než ona. V tu chvíli je nadšená: vidíš, jak ti to šlo… No jistě, gratuluje sama sobě k vítězství.

Čtěte také

Nakonec jsem v tom našem rodinném spolku také některým hrám propadla…  Jisté partie Ticket to ride, při kterém stavíte americké železnice, vešly do dějin jako skvělá rodinná terapie v první karanténě. Ještě teď vidím svého zuřivého muže, jak odchází na cigárko, aby vydejchal, že mu jeho druhorozený syn přerušil nejdelší trať v historii rodinného hraní a slyším samu sebe, jak ho konejším a ujišťuji ho, že hra není život a že jsme nezplodili podrazáka a banditu. I když si sama nejsem tak úplně jistá, jestli ten zásah nebyl malou pomstou za jisté řeči... Když se tahle hra vede, nedokážeme u ní sedět: postáváme a z výšky sledujeme herní plochu, jako by to bylo bitevní pole bitvy, která změní svět.

J. kombinuje a počítá, neustále kontroluje situaci, B. jde do hry s velkým sebevědomím, do všeho se vrhá po hlavě a často mu to vyjde. I když mu neustále hrozí, že skončí hluboko pod nulou (a někdy se to i stane), L. raději dělá bankéře, T. hraje tiše, soustředěně, občas sáhne k drsnému řešení, nebere ohledy, J. zdržuje, protože rád vyhrává a je do hry ponořený tak absolutně, že mu čas teče jinak a já… Hraju stále mizerně, ale už s větší vášní, a stejně nejraději pozoruju, jak se kdo tváří, vzteká, oddychuje, jak komu tečou nervy, jak si kdo věří, jak je napjatý, jak se snaží číst myšlenky druhých, jak se tváří jakoby nic... V ty chvíle, kdy hráči přestanou být jen součástí hry a uloupí je vášeň v nich, proudí nadpozemské schopnosti a ať mi nikdo neříká, že je nečeká věčná sláva.

autor: Tereza Horváthová
Spustit audio