Tereza Horváthová: Neviditelné zahrady
Venku je příšerná zima, lezavo, studeno, padá sníh s deštěm a na novou zahradu se mi nechce. V krátkém záchvěvu jara jsme tam zryli pár záhonů, posbírali spadané klacky a nastavovali tvář slunci. Moje skutečné zahrady jsou ale zatím jinde.
Ležím na trávě. Je horko, ale hlína pode mnou je ještě chladná. Pod semknutými víčky mám jasně červenou, jak jsem natočená k slunci. Do vůně složené z trávy, hlíny a rozplevelených vrbin se mísí ještě drolící se cihly a vápenná, opadávající omítka.
Čtěte také
Rozdíl mezi studenou zemí a horkem poledního slunce způsobuje zvláštní napětí. Právě jsem si uvědomila, že jsem a zároveň zanikám. Za kamennými obrubníčky, které lemují dlážděnou cestičku od plotu branky, rostou růže. Vlevo pod nimi, dole za vjezdem pro škodovku a hromadou písku, je les červených a černých rybízových keřů. Za měsíc už je budeme otrhávat, každý den mísu nebo dvě, mlít na kovovém mlýnku a vařit černofialovou marmeládu…
Nade mnou, proti plotu k silnici, je stará rozeklaná jabloň. Tam poprvé vylezu na strom. Za pár let ho strýc pokácí, přestane být užitečný… Už teď, když tu ležím, jsou jablka z něj strupatá, dobrá tak do štrúdlu. Dva nebo tři nové stromky, které snad, co si pamatuju, nikdy nerodily, třešeň srdcovka s pozdními černými chrupkami vykloněná přes plot k cestě, tři angrešty vzadu u plotu sousedů, další řada černých rybízů.
Zahrada pokračuje za dům. Pod velkou jabloní pod oknem Dášina pokoje děda pěstuje fialové kedlubny. Některé jsou dřevnaté, zadrhávají se nám v zubech a babička je musí strouhat do polívky. Malé políčko brambor, hrášek, mrkev, petrželka, libeček, pažitka, kopr, stojan na prádlo a pařník, ve kterém se pomalu líhnou maličké okurky…
Čtěte také
Přitlačím víčka a počítám mžitky. Propojená mezi nebem a zemí si bolestně uvědomuju svou přítomnost, a především nepřítomnost maminčiny mrtvé sestry Dáši. Její příběh tu se mnou od toho pozdního jara začne koexistovat a postupně mě promění. Omítka na rohu domu se drolí, právě před pár dny jsme tu s bratrem tiše mučili sousedovo tlusté děvčátko, pachuť její slabosti a toho krátkého ponižování mě najednou celou zavalí.
Znovu myslím na mladičkou Dášu se světlounkými vlnitými vlasy a očima daleko od sebe, které mi tak připomínají naši M., a na lékařskou zprávu, kterou si babička schovává v krabičce v dubově hnědé skříni v parádním pokoji s obrovským křišťálovým lustrem po Němcích… Zvuky, řinčení a troubení vzdálené lokálky, sladká malátnost… moje první zahrada.
Ležím na trávě. Slunce se mi o kůži spíš otírá, než že by pálilo, a hlína pode mnou ještě studená, občas se musím o kousek přesunout, stín velké lípy mě neúprosně dohání a chladí. Vzduch je plný vlhkosti a tlejícího listí, nasávám prach ze starého, trochu potrhaného ornamentálního přehozu a Taťániných polštářků, sešitých z nejrůznějších zbytků látek do dekorativních kleeovských motivů, vůni divoké pažitky, která nezlomně každý rok vyráží z kamenné zídky, podezdívky bývalé stodoly.
Čtěte také
Mužovi prarodiče ji zbourali, aby tu mohli založit francouzskou zahradu plnou stromů, keřů a kamenných zákoutí. Ze zahrady se stal ostrov vzrostlých stromů, na kterých od rána do večera vyřvávají hejna ptáků, uprostřed sekačkami a motorovými pilami zarovnané vesnice. Modříny, lípa, jeřáby, dva obrovské duby. Jabloně, které rodí ob rok. Krátké pokusy zúrodnit to místo se zcela minuly účinkem. Všude je příjemný vlhký stín, dlouhou travou proudí desítky nejroztodivnějších brouků a mravenců, je protkaná drobnými kvítky žlutých sasanek, rozrazilů a hluchavek. Na podzim tu rostou houby.
Děti se válejí po dekách a čtou a my střídavě činíme pokusy o soustředěnou práci v ateliéru u bytelného pracovního stolu. V šuplících pod ním jsou stále zbytky barev, tuší, perek a nedopsaných zápisníků. Zírám do okna, mrkám, nejsem s to se soustředit. Každou chvilku, zdá se mi, vidím mezi jabloněmi nezřetelný stín babičky Taťány, umělkyně a průkopnice arteterapie, která v padesátých letech odjela na venkov budovat lepší svět. Po osmašedesátém ji tu nenechali ani dojit krávy…
Měli bychom vytrhat plevel na dlážděném dvorku a zasadit převislé muškáty do dřevěných, zeleně natřených, už ale oprýskaných truhlíků, které teď leží pod hromadou rozbitých kol a kočárků, měli bychom dům natřít vápnem. Vyndali jsme ale jen veliké otočné keramické oko a nasadili ho na roh kamenné zídky proti zápraží.
Čtěte také
Je tady a tiše našlapuje, potichu přehrabuje hromady látek a knoflíků, sedne si do stínu a sešívá obrovské hadráky a malé polštářky: pod rukama jí vznikají rajské zahrady, zámořská plavidla, zátiší a podivuhodné rostlinné tvary i tvorové… Sešívá temný samet s pytlíkem od pomeranče, látku na polštář, zlatooranžový brokát s larisou. Na každém malém místě v tom domě je její otisk, její malý vzkaz, který čteme zároveň s jejími dopisy mamince do Ameriky.
Zatímco mé přítelkyně už doma pilně do kelímků od jogurtu vysévají semínka, aby se z jejich zahrad staly za dva tři měsíce malé ráje na zemi, zatímco přemýšlejí o všem, co vypěstují, o všem, co se jim urodí, o lepších kompostech a místech na rajčata, o sklenících, hydroponii a růžích, bloudím po svých dvou milovaných zahradách, zahradách paměti mých blízkých, chodím po nich a hledám stopy dvou žen, které mi změnily život, přestože jsem je nikdy nepotkala.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
