Tereza Horváthová: Jednou za týden

Nabírám žluté a nahnědlé listí s černými skvrnami, špičkou boty přešlapuju a zkouším měkké vlhké podloží, nasávám vůni tlejícího listí a uhelného kouře, který se mísí s nízkou mlhou, a sleduju bílou skvrnu Bělky, která se ztrácí v kopci.

Čtěte také

Od kalichu do současnosti. Husitské muzeum otevřelo novou výstavu Tábor 600 let

Po levé ruce stojí kostel sv. Filipa a Jakuba. Je tu schovaný za zdí mezi autobusovou zastávkou a plakátovací plochou, kde už šestý měsíc nikdo nic nevyvěsil. Přes plakáty jsou nalepené bílé nápisy zrušeno, jedna reklama nově otevřeno, koberce s třicetiporcentní slevou a značně sepraný superman Remaxu s vytrhnutým nosem a propíchnutýma očima. Jinak nic, kulturní prázdno je ještě prázdnější, než jindy. Déšť plakáty orval a vítr okousal.

Kostel schovaný za zdí je nejstarší sakrální stavba tady v Táboře. Je odsvěcený a občas znovu obydlený starokatolíky. Vystavili ho ve 14. století nad granátovou skálou, která se svažuje k Lužnici a odtud, zezadu, se na něj dívám nejradši. Zdá se mi představitelnější, že tu stál na holém vršku, nezarostlém stromy, malá skoro venkovská hřbitovní kaple za městskými branami.

Kolem něj se rozrůstal hřbitov. Každý listopad se tam jistě mihotala světýlka svící a jemně zářila tmou. I teď už se smráká. Hřbitov je dávno zrušený, asanovali ho v 70. letech a udělali z něj park, ve kterém se nikdy nikdo neprochází.  Zbořili i synagogu. Spodní židovský hřbitov byl zničený místním gestapem už za války. Je to zvláštní prázdné a tiché místo, do kterého se vchází vyvalenou zdí. Neosázená zahrada. Nedávno jsem tam našla dva sameťáky s nachovou nohou a jasně žlutým podhoubím.

Čtěte také

Husitské muzeum v Táboře zpřístupní po tříleté rekonstrukci Bechyňskou bránu

Mířím ke schodům, nahlížím do zahrady u malé chatky, která ještě před deseti lety sloužila jako skautská klubovna a teď si v ní dva strejdové pěstují slepice a kachny. Smrdí to krokodýlem. Scházím dolů po kamenných schodech, trochu kloužu, a myslím na dům za mostem, který za chvilku navštívím a který už dávno neměl stát. Nad ním vyrostla studená techno vila, v sousedství, dole i nahoře si zateplili, srovnali omítky, nasadili plastová okna a fasádu vymalovali žluto, zelenou a bledě hnědou.

Podél betonových chodníčků, které vedou k plastovým dveřím, rostou ještě doteď afrikány, v oknech mají krajkované záclony. K bílé chalupě s térovou střechou se stoupá stezičkou v trávě. Dům zatím stojí díky D. a její rodině, kterou s sebou přivlekla ze severu, kde už ji nečekalo nic dobrého a jeho majiteli, který ji nenechal na ulici. Měla s sebou tři děti, nemožného chlapa a jednu igelitku.

Myslím na kytičky z bramborového razítka, kterými si ozdobila vápnem vybílenou chalupu. A na její úzkou veselou tvář, její jiskřící oči, které občas metají blesky a pláčou a pak se během chvilky dokážou naplnit potutelnou radostí. Vlastně nevím, proč se mi tam nechce. Vždycky mě tam vítají s otevřenou náručí a nabízejí mi všechno, co mají. Chtějí se mnou sedět u stolu a vyprávět.

Čtěte také

Vilová zástavba na okraji městečka Chýnov u Tábora ukrývá architektonický unikát. Originální ateliér si navrhl sám František Bílek

Někdy holčičky zpívají a kluci se neobratně motají okolo. Chlap se schovává, abych mu nevyprášila kožich, ale nemá proč, snaží se. Přijď na kafe, říká vždycky D. a já nemůžu přestat myslet na to, že už zítra jí přijde další nezaplatitelná složenka. Místo toho, abych s nimi prožila malou vzácnou chvíli tady a teď. Když vycházím kopec zpátky, už je tma. Mám doprovod, samotnou by mě nepustili. Čtrnáctiletý E. v plandavých teplákách sní o kariéře v barber shopu. Stráň pustého parku a židovský hřbitov přece jen rozsvítily tisíce malých světýlek.