Tereza Horváthová: Zastavený čas
Právě jsme naše plně naložené auto proti jeho vůli odtlačili ke krajnici na čtyřproudé dálnici z Bologne směr Modena, Lago di Garda a dál, Rakousko a domů. Uprostřed silnice začalo zpomalovat a B. nezbylo než ho bravurně přibrzdit na ostrůvku s nápisem SOS na kraji automobilového pekla. Civilizace na nás, na chvíli vyvržené na území nikoho, ze kterého nejde jen tak odejít, tlačí neúprosnou silou.
Takhle tedy žijeme my, lidé... svištící tisíce aut, náklaďáků a tiráků jsou na tomhle ubohém vyasfaltovaném kousku země mezi ničím a ničím jedinou známkou života. Sedí v těch plechových krabicích vůbec někdo? Možná už je všechny řídí umělá inteligence a neexistují, jen tak tak jsme tomu záhadně unikli...
Čtěte také
Kam vlastně všichni ve čtvrtek odpoledne na dálnici z Modeny do Bologne jedou? Chvíli myslím na chlápky, co brzy ráno, ještě za svítání v přístavech a na farmách nabrali čerstvé ryby nebo balíčky chřestu, saláty, rajčata všech tvarů a velkostí a jahody, rozvezli je a teď se vracejí domů... Ale zrovna ti už se dávno vrátili domů, a co dalšího se skrývá pod anonymními nápisy spedičních firem není jasné...
Snažím se myslet na jednotlivé životy těch lidí a firem, které něco, co nevím, co je, převážejí z jednoho kusu Evropy do druhého, z jednoho kusu země do druhého a nedaří se mi to… Nepřestávám myslet na králíky, žáby, ježky, myši a brouky, všechnu drobnou zvěř, který se musila za posledních padesát let naučit přizpůsobit. Kolik jich muselo padnout pod koly aut, než se naučili smrtelné nebezpečí obcházet po kilometry vzdálených betonových mostech, kolik z nich zůstalo v navždy rozděleném území a kolik takových válečných území jsme jim na světě postavili. Kolik z nich nikdy nepozřela hlína, ale rozvozila je kola lidí navždy spěchajících a něco převážejících...
Čtěte také
Myslím na králíka El Hrérána a jeho potomstvo, kdysi tak rozšířené... Neustále se přizpůsobují, nacházejí nová a nová klidná místa, kde ještě mají nějakou naději, že nepřijedou harvestory a nepřekopou jim jejich nory, schovávačky, úkryty a skrýše… I my se přizpůsobujeme a ukrýváme, abychom tomu unikli.
Za svodidly roste v příkopu vysoký plevel. Čerstvé bodláčí se bujně dere náspem a někde začíná prorážet asfalt… Mezi vysokými trsy ostré trávy roste pelyněk, odkvetlé pampelišky a žluté drobné květy nějakého italského středozemního plevele a spoustu dalších bylin, jejichž jméno neznám. Malá botanická zahrada. Až krabičky jednou přestanou jezdit, snad to bude rychlé.
Čtěte také
J. si lehl do auta a spí. My ostatní stojíme na prudkém slunci, spaluje nám tváře, ale vítr fouká docela studený. Než nás odtáhnou, říkáme si, mohl by někdo z nás jít do nejbližší vsi, ale ves je daleko a nic v ní není… Za příkopem se vinou ploty a dráty, k nejbližšímu mostku je to kilometr a z městečka za ním vede jen další velká silnice. A nikomu z nás se nechce dělit.
Vlastně máme bujnou náladu, protože zaseknout se jen 50 kilometrů od Bologne znamená jistou možnost návratu. Ještě nevíme, že jsme získali den navíc po tom pětidenním kolotoči jazyků, knih a lidí, ale už to tušíme… Čekáme na odtah a na zachránce Donata v malém bílém fiatu Punto, který část z nás odveze zpátky do města, ze kterého se nám nikdy nechtělo odjíždět. Náš syn mluví o zastaveném čase jako o možnosti, ve které můžeme dát prostor nečekaným činům.
Čtěte také
Když ostatní odjedou, s J. čekáme na odtah a jedeme zpátky vlakem. V tom na den zastaveném čase čelíme bezútěšnosti dálnice, svištícím autům a civilizačnímu rozpadu blízkostí s lidmi, kteří mají dojem, že malá kniha plná obrazů může něco změnit. Magické zastavení daleko od světa dychtícího po zboží putujícím čtyřproudými dálnicemi pod anonymní značkou, se uděje v Hamelinu, za klášterem augustiniánů, mezi obrázky belgické ilustrátorky Anne Brouillard.
Dálo se vlastně celý týden, co jsme tu byli. I monstrózní kšeft s knihami je dálnice, ze které jsme se naučili vyváznout: s Donatem a celým Hamelinem a se všemi nakladateli, kterým jde o něco víc než globální kšeft. Na výstavách, při prohlížení knih, v knihkupectvích, při náhodných setkáních u českého stánku, při společných večeřích, s autory, ilustrátory, učiteli, nadšenci, při kafích, aperitivech, vínech a při prohlížení knih: těch, ve kterých jde o to, na tu dálnici vůbec nevyjet. (A příště už zas jedem vlakem, žádný experimenty, uzavřel to dobrodružství J.)
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.