Tereza Horváthová: Rande

Auto bylo na technické, jedeme ho vyzvednout vlakem do vesnice pár kilometrů za okresní město. Je pošmourno, mží, okrové a zelené za oknem splývají v jednu neutěšenou hněď. Vlak brzdí, už cestou jsme ale zjistili, že jedeme příliš brzy a budeme tu nejmíň hodinu čekat. Fouká studený vítr. Z malého nádraží, stejně jako ze všech ostatních na jižní dráze, se stala nepřehledná změť zvýšených nástupišť dlážděných eurodlažbou.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Den S.

Vstupy do betonových schodišť vedou širokým hranatým tunelem obloženým nejlevnějšími kachličkami. Zábradlí jsou z hladkých ohýbaných trubek, ze kterých čouhají matice a šrouby. V pustých prosklených přístřešcích na nástupišti ze všech stran fouká.

Jméno nádraží svítí na nové modrobílé ceduli vysazené studeným technickým písmem. Tuto poušť utilitární pravoúhlé architektury dneška smontované ze strojových prefabrikátů nasvěcuje s chirurgickou přísností ledové (ledkové) světlo vysokých lamp. Původní budovy jako by už k nádraží nepatřily, jsou bez ladu a skladu mrsknuté dovnitř nových staveb, nebo zůstaly trčet za hranicemi zastávky, nepatří ničemu a nikomu, jejich bývalá sláva opadává, některá se budou bourat, nezmocní-li se jich nějaký spolek a neudělá z nich muzea nebo ubytovny.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Kroužek

Nechtějte tu hledat pokladny, veřejné záchody nebo snad kohoutky s pitnou vodou. Digitální tabule smutně hlásí spoje jednou za dvě hodiny, nádražní hospoda je zavřená (to, že vůbec přežila, se rovná zázraku) a vy se přistihnete, že už zase vidíte projektanty a architekty nových nádraží, stejně jako ty, co zaplevelují českou krajinu už čtyřicet let přímořskými bungalovy a horskými chatami, jak uvízli v očistci špatné architektury.

Na věčnosti bloudí po nekonečných betonových plošinách, smýkáni ledovým průvanem v nepoužitelných zastávkách, přivíráni ostrými hranami všudypřítomných namodro natřených mříží, přinuceni donekonečna zírat na veselé malby, kterými třída 7.A chtěla vylepšit své životní prostředí. Doufáte, že je to bude bolet.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Hřbitovy

Těžko říct, kdy se to zvrtlo. Kdy se přestalo počítat s všední krásou jakéhokoli druhu. Kdy se řadové užitné stavby jen rýsují na obrazovce. Kdy natrefit na hezkou autobusovou zastávku se rovná nálezu nějakého vzácného drahokamu. Kdy červenobílé zábradlí z ohýbaných trubek, které jsme měli před školou celá osmdesátá léta, začalo vypadat vedle toho nového, co začíná o pár metrů dál křehce a účelně.

Vycházíme do kopce mezi žlutě, modře a růžově natřenými domy chráněnými třímetrovými zdmi z umělého kamene. Za vraty stojí naleštěná esúvéčka. Vcházíme do lesa prošlapaného pejskaři, kolem nové brčálově zelené kuželny a fotbalového hřiště až ke kostelu. Fara a škola jsou prázdné, za okny visí potrhané záclony. Nikde ani živáčka.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Předměstí

U hlavní cesty stojí dřevěná budka a zve na boršč, pirožky, čaj a kávu. Je ztlučená z nehoblovaných prken a vypadá, jako by se měla každou chvilku rozpadnout. Prkna na dvou schodech se prohýbají, tlumeně zavrzají, ale neprasknou, jsou už prošlapané. Uvnitř je závětří a teplo. U vysokého baru stojí hubený dělník s promaštěnou čepicí a pije pivo. Čtyřicátnice v růžovém svetru nám nalévá kávu z překapávače do hrnečků se zlatým proužkem. Je horká a sladká. Ona je z Chersonu. Chvíli postáváme.

Venku se setmělo. Při odchodu se otáčíme, jako bychom tomu kousku lidství nechtěli věřit. Proužky světla, které prorážejí narychlo stlučenými prkny září do noci. Ještě než nasedneme do auta, musím si odskočit do pangejtu. Za odstavený tirák. Za civilizací se dneska jezdí do Kauflandu.