Tereza Horváthová: Sousedská
Naši sousedé to s námi vždycky měli těžké. Jak to také přežít s povykující bandou dětí a dospělých, kteří chtějí za každých okolností svobodně projevit svůj názor a je jim úplně jedno, co si o nich kdo myslí. Jak se mají postavit k tragické skutečnosti, že na chalupě nepečujeme o trávník, nýbrž pěstujeme dlouhou trávu plnou drobného plevele.
Sekáme třikrát do roka, dá-li se tomu vůbec říkat sekání, ze sekaček máme na rozdíl od celé vesnice jen křoviňák a kosu. Nechceme za žádnou cenu pokácet přerostlé stromy na zahradě, přitom, co by z nich bylo dřeva? A na zahradě nám permanentně hnije listí, jelikož hrabeme jen jednou, na podzim. A co teprve ty velké modříny, které opadávají do okapu a hrozí pádem na novou střechu sousedova nového dřevníku.
Čtěte také
Našeho souseda, hospodského z Tábora, jsme jednou přistihli, jak nám o půlnoci v uličce ostřihuje psí víno a břečťan, co nám přerůstá dvůr. V jeho očích je skandální, že ho nestříháme každý měsíc, že barák nemá novou omítku, že míváme otevřeno dokořán a že můj muž nechodí každý večer na pivo. Člověk, aby se bál tudy chodit, utrousil jednou. Kdo se na to má dívat.
Jindy se zápalem líčil dětská kola, které tu občas leží jedno přes druhé, zahradní nábytek, který si vytahujeme do uličky a kravál, který vytváří tak nepochopitelné množství velkých a malých lidí. To nezmínil hru na bicí a na klavír, sborový zpěv, které musí poslouchat celé léto. Ani to, že k nám každou chvíli někdo chodí, pořád se tu potlouká někdo, kdo by neměl. A že náš pes je na vraždu. Snad nejtěžší pro našeho souseda ale bylo, když jsme si za domem v malé uličce zasadili strom a on už tam nemohl parkovat svou oktávku. Protože parkování ve městě, to je posvátné. Naši sousedi to s námi mají těžké.
Čtěte také
Ale pak jsou i ti, kterým nelezeme na nervy, ba naopak stali se pevnou součástí našeho života. Ti, kteří pro nás mají vždycky otevřené dveře, ti kteří s námi rádi klábosí na ulici a z okna a poptávají se, jak jde život. Ti, kteří si k nám zničehonic přisednou, a když dopijeme lahev vína, běží pro další a přinesou ho i s nejpálivější chilli papričkou na světě. Ti, kteří se kouknou dětem do krku, jestli nemají angínu, podporují naše nepřetržité kulturní a humanitární snažení, anebo si s námi na zápraží podebatují o politice.
Ti, kteří si nepořizují arzenál sečných (od slova sekat trávu) technických výdobytků, nejezdí od rána do večera po svém trávníku, neprzní své domy, neparkují všude svá auta a nemyslí jen na své majetky. Ti, kteří, když se jim něco nelíbí, prostě přijdou a zaklepají na dveře.
Zvláštní status mezi našimi skvělými sousedy mají Standa s Janou. Když jsme se kdysi přistěhovali do Tábora, druhý den stáli u dveří, představili se a řekli, že kdybychom cokoli potřebovali, můžeme se na ně obrátit. To nevěděli, do čeho jdou.
Čtěte také
Že nám postupně budou dávat a půjčovat sůl, cukr, olej, mléko, spacáky, karimatky, boty, běžky, barvu, fermež, olej do motorovky i motorovku, kladivo, šroubovák, hřebíčky, šroubky, mlýnky na mák a na maso, formy na pečení a pečící papíry, pumpičku, plastové pytle, hlínu, květináče, naše vlastní klíče a hromady knih. Že u nich spořádáme neuvěřitelnou spoustu kynutých i nekynutých koláčků a z jejich spíže zmizí zavařeniny, pesta i staré zásoby ořechů a křížal a piškotů. Že u nich na zahradě budeme sušit naše prádlo. Že se stanou kmotry našich dětí a spolupracovníky a věčnými dobrovolníky při převážení výstav a knih a že budou každou sobotu a neděli chodit na kávu.
Že jim občas něco nevrátíme, protože na to zapomeneme a že si pro to nakonec budou muset přijít sami. Že nás jednou budou muset budit v šest ráno, protože zapomeneme stát auto před jejich garáží. Že s námi budou péct vánoční cukroví a že už od jara budou shromažďovat malé vánoční dárky, aby to všechno stihli. Co děláte, ptá se nás Standa pokaždé, když vchází na svou pravidelnou sobotní návštěvu? Čekáme na tebe, máš to s námi těžké, sousede!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
