Tereza Horváthová: Jíní

Odjíždím s malými na faru do Újezda, nechávám za sebou dospělé děti, které se celé dopoledne trousí ke stolu, snídají, popíjejí kafe a zabírají tak poslední místo, kde člověk může žít bez názoru a jen tak loupat mrkev. Samota je nedostižná. Je víkend, všichni se vracejí a jsou tu s námi a sdílejí společný rodinný krb. Tohle jsou následky našich rozhodnutí, říkám si a odjíždím s lehkým srdcem, protože oni už mě nepotřebují: studují, debatují, hádají se i usmiřují bez našeho přičinění.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Jednou za týden

V Újezdě se čas propadá do příjemné pomalosti. Přijeli jsme brzy, než všichni vstanou od stolu a rozlévá se káva, myslím na polovyvrácené zábradlí před mou první školou. Když se na něm objevilo jíní, znamenalo to, že přichází dlouhá zima. Zábradlí jsme tajně olizovali a pak polykali krev, když se nám jazyk přilepil až příliš. Ulamovali jsme a cucali i malé rampouchy, které na něm vyrostly hned v prvních prosincových dnech a chutnaly uhelným mourem.

Jakmile se park ojínil, netrpělivě jsme čekali, až nám otevřou kluziště s dřevěnou boudou (bylo to prvorepublikové kluziště a cvičiště a v boudě za lepších časů určitě někdo prodával horké nápoje, v naší době ale byla zabedněná), navlékneme si brusle a budeme vytáčet jedno kolo za druhým. Natáhnout troje ponožky, nazout španělské boty ztvrdlé ročním čekáním v botníku a vrhnout se do víru bruslařů. Občas se opřít o zábradlí a pozorovat páru, která se nám srážela pod nosem a zmrzlá se usazovala na šálách. Po každé desítce koleček jsme ze sebe svlékali vrstvy svetrů a odcházeli jsme, až když se setmělo. Kluziště nebylo nasvícené.

Fara voní směsí uskladněných jablek, vápna, hlíny a obnošených šatů. Neznám jinou vůni, která by mě tak okamžitě přenesla do všech velkých kamenných domů mého dětství. My ale mluvíme o dospělosti našich dětí, jejich místě ve světě, do kterého jsme je vrhli, o pozicích, které si zuby nehty bráníme a přitom vypadáme směšně. Když konečně vyrazíme ven, ojíněná krajina zblízka připomíná něco prastarého, staršího než moje dětské vzpomínky.

Jinovatka na dřevě|foto:GNU General Public License, verze 1.2, Madeleine Schäffer

Stromy obalené silnou vrstvou jinovatky jsou nehybné. Barvy krajiny změkly, nebe je růžové s náznakem zlata, skoro opálové, linie lesů  na horizontu přechází od tmavé šedé k téměř neznatelnému nádechu okru. Louky a pastviny pod lakovaným povlakem schovávají temnou zeleň teprve včera nočním mrazem spálené trávy. Všechno se prostoupilo a zcelistvělo.

Ojíněným keřem u cesty prosvítají šípky. Možná se mě to neznatelné chvění zmocnilo proto, že jsme do té krajiny vstoupili nadvakrát: vnořili jsme se na chvíli do tmavého lesa, nasypat kolem krmelce kaštany, smrky byly vyrovnané jako vojáci a v chvojí a spadaném listí nám H. ukazoval srnčí pelíšky. Možná prostě proto, že mi byla zima.

Když jsme vyšli znovu, světlá krajina už byla jen odrazem sebe sama, už jenom dávala tušit viděné. Přešli jsme pastvinu, zahlédli zdálky osamělého býka, Elíša se lekla, jak se to stává dětem, jen tak mezi řečí, jako by si zkoušely, jak strach vypadá, když se vysloví.

Jmelí je opředeno mnoha pověrami a mýty|foto: pixabay.com

Proti nebi se teď rýsoval strom, hladké husté větve měl úplně holé a rozpažené. Byl obalený koulemi jmelí. Z jedné koule, kterou jsme nesli už v úplném šeru v košíku domů, trčela větvička, na které se udrželo několik temně růžových kvítků i přesto, že prý strom letos uschnul. Něco mezi frňákovníkem a zlatou jabloní, zdálo se mi. Něco mezi zázrakem a vzpomínkou na místo, kde jsem nikdy nemohla být.

Když jsme se rozehřívali horkým čajem, myslela jsem na ty tmavé koule jmelí odrážející se proti pohasínajícímu nebi, křupání zmrzlého bláta a skvrnky karmínových šípků odrážejících se v bílé, na svoje dospělé děti a na jejich vzpomínky: ty minulé i ty budoucí.