Pavla Melková: Sedm smrtí, sedm zrození

Současně probíhá nenápadnější výstava, respektive intervence v Kodaňském výstavním prostoru Cisterne. Je menší a mediálně méně viditelnější, zážitek z ní ale možná zasáhne a utkví v paměti víc, než zmíněné retrospektivy.

Čtěte také

Pavla Melková: Slepování zlomků paměti

Projekt nese název Sedm smrtí. Výstava je vytvořená na míru Kodaňských cisteren, které se nedávno začaly využívat pro umělecké instalace, a i když základ projektu Abramowicz vznikl už před lety, jako živá opera či jako výstava v Londýnské galerii Lisson, tady nabývá nových významů. Prostor cisteren se totiž stává plnohodnotným aktérem, a to nejen ve vizuální, ale především ve významové rovině.

Instalace je založena na filmu rozloženém do sedmi částí, ukrytých v zákrutech podzemní, které musíme sami hledat. Aktivní je navíc vždy jen jedno video, a tak jsme nuceni projít jednotlivými sekvencemi postupně. Každá nabízí příběh jiné ženské postavy z různých oper. Hrdinka je ztvárněna samotnou autorkou, a je alter egem jak Mariny Abramowicz, tak operní zpěvačky Marie Callas, jejíž hlas je možná silnějším tahounem příběhu, než vizuální obraz. Konkrétní operní téma se zde stává univerzálním a dotýká se základních otázek lidského bytí.

Čtěte také

Pavla Melková: Svoboda neužitečnosti

Význam fyzického prostředí výstavy se projevuje nejen skrze samotný prostor cisteren, ale zahrnuje širší souvislosti, které vytvářejí podobné kontrasty, jaké nese základní příběh a jeho umístění. V tom je také smysl a unikátnost takzvaných site specific projektů, které nepřinášejí jen vystavení děl v galerii či muzeu, ale plnohodnotnou součástí sdělení či zážitku se stává i prostředí.

Navíc dokáží často abstraktní poselství uměleckých děl propojit s naším skutečným životem. A tak zde cítíme nejen protiklad mezi světem uvnitř výstavy, ale i mezi podzemím a slunným jarním kvetoucím parkem venku. Nebo mezi uměřeností, odstupem a klidem, přítomnými v běžném životě Dánů a erupce emocí skrytých v podzemí.

Střed kontrastu ale vyzařuje ze samotné instalace. Napětí vzniká už mezi opulentností a přepjatostí videí a přísnou jednoduchostí čistě užitné stavby vodní nádrže. Někomu nemusí přehnanost výrazu filmů vyhovovat. Ale je třeba přistoupit na hru Abramowicz, k níž předkládá klíč hned v úvodním videu.

Čtěte také

Pavla Melková: Pravdivost rubu

„V opeře, jako v životě, je smrt silnější, láska se stává absolutní, bolest je neunesitelná. Nejde o to zemřít jednou, jde o to zemřít mnohokrát. V životě zemřete vícekrát, a přesto žijete dál.“

Na první pohled je hlavním a jediným motivem instalace smrt. Stejně tak prostor cisteren evokuje zánik. Podzemí, temnota, vlhký chlad pronikající do kostí, zvuk kapající vody, i pocit ztracenosti v labyrintu stejných sloupů, výklenků a chodeb.

Druhý pohled může být ale opačný. Voda a zejména zásobárna pitné vody jsou ve skutečnosti zdrojem života, obnovování, nekonečného plynutí.

Čtěte také

Pavla Melková: Gesta emocí

A podobně si musíme vybrat, jakou symboliku přijmeme v instalaci Mariny Abramowicz. Autorka jasnou odpověď nenabízí. V úvodním videu říká: „Vy mi věnujete váš čas a já pro Vás sedmkrát zemřu.“ Můžeme tak vidět sedm definitivních jednotlivých smrtí. Nebo sedm smrtí, které se sčítají v jednu univerzální. Nebo sedm smrtí a šest znovuzrození. Anebo sedm smrtí a sedm znovuzrození, jako součást nekonečného koloběhu.

Já viděla to poslední. A překročení hranice – nejdřív ze světa venku dolů do podzemí cisteren a potom z podzemí do světa venku, mi ten pocit přeneslo dál, do reality života.