Tereza Horváthová: Lyžování

Sněžné dělo vypadá jako nějaká hight-tech míchačka, kterou někdo omylem zapomněl na kopci, a rampouchy na ní jsou kolosální. Je to ostatně směšný nástroj, jako vůbec všechno, co vymysleli lidé proto, aby mohli bez námahy na dvou nebo na jednom prkýnku sjíždět z kopce dolů.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Jíní

Sněžné pluhy, které jako nějaká podivná zvířata lezou vzhůru po sjezdovkách a uhrabávají umělý sníh, plastové talířky pomy a jiné lanovky všeho druhu, které tě vytáhnou nahoru na kopec, abys mohl sjet dolů, bufety s plastovými kelímky a talířky, rozlehlá parkoviště, půjčovny lyží, pojízdný koberec pro nelyžaře, baňaté přeskáče a hypermoderní svíticí napínací oblečky, odpípávací kartičky....

Nepopírám, že sjezd má něco do sebe, zvlášť sjíždíš-li šestikilometrovou prázdnou sjezdovku pod alpským ledovcem, ale z téhle dokonalé masové zábavy, ke které je potřeba spousty benzínu, plastů, peněz a organizovaného chodu, mi bývá nevolno. Zvlášť stěžují-li si provozovatelé vleků na bobaře a sáňkaře, kteří jim narušují dokonalou plochu sjezdovky.

Děda František nám chodíval naproti k vlaku se sáňkami: míval na sobě pumpky, teplé ponožky, černé vysoké boty, svetr, kožich a teplou šálu: v Teplicích nad Metují byly tuhé zimy a sáňky byly běžný dopravní prostředek. Ty naše ještě po mámě a tetách byly ořechově hnědé, dokonale ohlazené, lehké a pevné a jezdily jako vítr.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Jednou za týden

Sjížděli jsme s nimi šílenou rychlostí zasněženou silnici před domem, po které auta jezdila jen výjimečně, kopec vedle sjezdovky na Kamenci k dvěma modřínům, sjezdovku i dlouhou cestu do skal. Na sobě jsme měli kousavý svetr, bundu a soustavu do sebe zasunutých pletených rukavic: nejvíc jsem si cenila jediných kožešinových palčáků po tetě, které už byly zcela ztuhlé, ani mokré neměnily tvar a po vysušení vypadaly jako zmrzlý kus jezevčíka. Bylo v nich teplo. Z domu jsme se odklidili hned po snídani a vraceli jsme se úplně promrzlí kolem oběda a pak jsme hned vyráželi znovu.

Někdy nás musel děda nahánět, abychom se vůbec vrátili. Sáně byly dokonale lehký dopravní prostředek, kterým jsme se dostali kamkoli. Drhly jen o rezavo-šedivý popel, který rozvážely a rozhazovaly popelářské vozy brzy po ránu, a který naštěstí během dne rychle zapadal další vrstvou sněhu. Dřevěné modré lyžičky s pružinovým vázáním, na které se připínaly těžké zavazovací lyžařské boty, byly proti sáňkám hrozně nemotorné. Naučili jsme se na nich, ne zrovna ochotně, sjíždět malou sjezdovku, kterou jsme si pokaždé poctivě vyšlápli. Vždycky tu jezdilo jen pár místních a jízda na kotvičce stála padesátník.

Vzpomínám si dost už matně, že jsme na té kotvě moc nejezdili: nevím, jestli nám naši nechtěli dávat peníze, báli, se, že lyže neuřídíme nebo ani nevěděli, že tam ta kotva je. Bylo to mimo oblast jejich zájmů, které se upíraly na bílý papír a psací stroj. Na běžky a vůbec na lyže vyrážel s rodinou soused odnaproti Vláďa, inženýr, sportsmen a nadšenec, který nevynechal jediný sněhový poprašek k úctyhodným sportovním výkonům.

sníh|foto:Fotobanka stock.xchng

Pozorovala jsem ho, jeho útlou ženu Miládku a dvě dcery jako jakýsi přírodní úkaz, něco pro naši rodinu, zcela nedosažitelného a nepochopitelného. Ve vzorné zelenkavě bílé domácnosti jejich laskavé babičky, bývalé učitelky a ochotnice, se lino blýskalo, děvčátka bez řečí myla a utírala nádobí na štokrlátkách, a celé dny se sportovalo, vyráželo na výlety, na lyže, na běžky a jezdilo na koních.

My jsme sport spíš nesnášeli, neměli jsme toho nadzemského sportovního ducha, který obnášel neustálé vyrážení kamsi tam a pak jinam, přesunování sportovního náčiní a fyzické utrpení a také samozřejmě tělesnou krásu, jak jsem si brzy začala všímat. Když jsme přišli ze saní, trávili jsme nekonečné hodiny hraním dámy, čtením, prohlížením alb, posloucháním dědových historek a vytahováním babiččiných a máminých starých šatů do tanečních, které smrděly kuličkami proti molům.

Běžky jsem v pubertě omilostnila, ale místo sportovního nadšení si stejně nejlíp vybavuju, jak mi stoupá do hlavy můj první čaj indický s rumem, který mi podloudně podstrčil Miládčin bratr a spolužák mé maminky Honza, poté co jsme se prodrali umrzlými ledovými skalami do hospody v Ádru. A vůni nahřívaných různobarevných vosků, které se na lyže nažehlovaly, aby se sníh nelepil.

Z malé šumavské sjezdovky je rozhled do daleka, navzdory dokonalému sněhu a dělům si všichni sednou po třech na všechno, co zbylo z bobů, a řítí se dolů. Kluci se každou chvíli válejí na zemi, protože jim plechový pekáč podkluzuje pod zadkem. Na mě už nic nezbylo. Kdybych tu měla teplické sáňky, nejspíš stejně vystřelím až k obloze.