Anna Beata Háblová: Bílá extáze

Stojím na zasněženém svahu s výhledem na podkovu lesa, který objímá sněhem zakrytou travnatou plochu pro míčové hry a nazelenalé zrcadlo rybníka. Na záda mi dýchá bílý dům, který na fotkách se zasněženým svahem vypadal jako do polystyrenu vyřezaný model. Jako když hluboko v lese zahlédnete přelud nehmotné bytosti a pak si dlouho protíráte oči a nejste si jistí, jestli se vám to zdálo nebo ne.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Jsi Banksy?

Ještě chvíli stojím k bílému stavení otočená zády a vzpomínám na ten pocit bezčasí, poetiky a zvláštní netělesnosti, kterou jsem na fotce zahlédla. Ten pocit mě k domu připoutal, jako když hledíte na něco nedosažitelně jemného a čistého, čemu se zároveň nemůžete svou neohrabaností přiblížit.

Příběh byl takový: stála zde chalupa, kterou bylo potřeba přizpůsobit rekreačním účelům a rozšířit ji ještě jednou tak velkou stavbou, která by sloužila jako zázemí majitele. Vlastně zde byly chalupy dvě a také několik různotvarých altánků, ty ale pro svůj zchátralý stav podlehly demolici, aby mohl vzniknout objekt nový. Staré a nové, dva kontrasty, jejichž napětí lze podpořit nebo scelit, dilema letité jako architektura sama. Časová roklina mezi materiály, tvary, duchem.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Nejvyšší Sagrada Família

Co s tím? V kanceláři No Architects to vyřešili takto: obě hmoty podobných proporcí od sebe odsadily, propojily venkovní krytou terasou, a co mohli, oblékli do plechu. Rozhodli se pro materiál, který odolá místním krušným podmínkám. Bílá barva přišla v úvahu až v pozdější fázi. V jednu chvíli byla k diskuzi i červená – jako barva střechy, která by se přelila na zbytek materiálů. Zvítězila ale barva sněhu a zdí, která naopak pojmula všechno ostatní, včetně mlatu.

Konečně se otočím. Bílá budova přede mnou stojí jako zasněžená hora a kvůli své materialitě a blízkosti už najednou není tak étericky nehmotná. Všímám si detailů – profilovaných šambrán, falcování netypicky úzkých pásů plechu, vertikální prodyšné šrafury posuvných stěn zakrývajících prostornou terasu, přízemních velkoformátových oken jako kukaní směřujících na mýtinu.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Kolonáda, minerály a sníh

Nuance mezi jednotlivými bělobami mě dostává do extáze – každý materiál jako by se skrz ni hlásil o slovo. V dřevě stěn terasy probleskují první mechové odstíny a rez hřebíků, plechové pásy vedle okenních žaluzií chytají nádech sametu. Podobně, jako se pod tenkou vrstvou tajícího sněhu rýsuje barevnost trávy, hlíny a štěrku, je tady cítit prolínání bělob a struktur.

Když si kupuji barvy na sprejování obrazů, z bílých to nikdy není jen jedna bílá. Je to White, White pure a White Cream, také Ivory, Dolomit a Ceramic, někdy zkouším s podtónem modré jako Liberty nebo Venice. Miluji vidět ty nuance vedle sebe, na sobě, v sobě. Je to jako se dívat na mnohost zelených barev listí jednoho stromu, nebo pozorovat vpíjení se odstínů sněhu do odstínů bláta.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Posunout se jako kostel v Mostě

A už zase myslím na sníh, povzdechnu si, protože si ho právě sklepávám z béžových bot. Jeho vlhkost se ke mně nezadržitelně dere, stejně jako pocit radosti a naplnění z projektu, který měl na rozdíl ode mě místní počasí na paměti. A měl na paměti i všechno ze škály od praktičnosti, měřítka, prostoru a krásy. Bílá perla schovaná v lastuře Krušných hor. Možná jste někdy také našli takový dům, který vás už na první pohled uměl obohatit.